Ve stopách antiky a renesance
4. část
Po studené noci vstávám do studeného rána. Přesto vstávám docela snadno. Obléknu se a připravím si věci. Odcházím na snídani. Naneštěstí ani snídaně ve stylu nenadchne neurazí zrovna dvakrát nepotěší. Káva a čaj už mnoho nezachrání.
V osm hodin sraz u autobusu a odjezd do města Tivoli.
Město Tivoli
Tivoli je město ve střední Itálii ve správním regionu Lazio
( Latium) třicet kilometrů severovýchodně od Říma.
Jedna z legend o založení říká:
Podle latinského gramatika a geografa Gaiuse Juliuse Solina, jenž cituje senátora a historika Marcuse Porciuse Cato, že město ( ještě pod jménem Tibur) založil Catillus Arcadian, syn věštce a jednoho z vůdců Sedmi proti Thébám Amphiarause. Sem přišel poté, co unikl zabití v Thebách v Řecku. Catillus a jeho tři synové Tiburtus, Corus a Catillus ml. vyhnali z náhorní plošiny Aniene indoevropský kmen Sicelů a založili zde město. Město pojmenovali Tibur.
Tibur jako nezávislí spojenec Říma se však roku 361 př. n. l. spojí s Galy. Avšak v roce 338 př. n. l. je poražen a pohlcen Římany. Město získává římské občanství v roce 90 př. n. l. Stává se letoviskem proslulým svou krásou a dobrou vodou. Město je obohaceno mnohými římskými vilami.
Během období renesance papežové a kardinálové neomezili svůj program na výzdobu města Říma, avšak stavěli budovy také v Tivoli. V roce 1461 postavil papež Pius II. masivní pevnost Rocca Pia, aby ovládl vždy neklidné obyvatelstvo a jako symbol stálosti papežské světské moci zde.
Od 16. století město zažívá ještě jednu výstavbu vil. Jejím nejznámějším zástupcem je Villa d'Este.
*****
Vila d'Este je také naším prvním cílem. Po příjezdu do města Tivoli zastavujeme nedaleko náměstí Giuseppe Garibaldi. Projdeme pár uliček a octneme se na náměstí Trento. Přímo proti vile d'Este. Po levé straně se nachází kostel Maria Maggiore. Po pravé straně upoutá socha. Sochu si objednal polský umělec Igor Mitoraj, jeden z nejvýznamnějších žijících sochařů na světě. Vše míjíme bez většího zájmu a naši pozornost věnujeme právě vile.
Villa d'Este
Villa d'Este je vila ze 16. století ve městě Tivoli nedaleko Říma. Jedná se o mistrovské dílo italské architektury a zahradního desingu. Proslavené terasovitou renesanční zahradou a důmyslností architektonických prvků ( fontány, okrasné mísy, stropy atd.). Je nesrovnatelným příkladem italské renesanční zahrady ze 16. století, která měla později obrovský vliv na krajinný desing v Evropě. Nyní je italským státním muzeem a je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO.
Vilu nechal postavit kardinál Ippolito II. d'Este, druhý syn Alfonsa I. D'Este vévody z Ferrary a vnuka papeže Alexandra IV. Prostřednictvím své matky Lucrezie Borgii. Rodina Este byla pány Ferraty od roku 1393 a byla známa jako mecenáši umění a humanistických učenců renesance. Jako druhý syn byl Ippolito předurčen pro kariéru v církvi. V pouhých deseti letech byl jmenován arcibiskupem milánským. Ve dvaceti sedmi letech byl poslán k francouzskému dvoru, kde se stal poradcem francouzského krále Františka I. V roce 1540 se stává členem jeho královské soukromé rady.
Funkce guvernéra Tivoli přišla s oficiální rezidencí umístěnou v bývalém klášteře benediktinského řádu, jenž byl postaven v devátém století na místě staré římské vily. V roce 1256 byl klášter darován františkánskému řádu. Rezidence však nebyla dostatečně velká pro obrovskou domácnost kardinála tak prominentního jako d'Este, ale měla rozsáhlí výhled na krajinu pod sebou. Včetně Hadriánovy vily. Byl zde také bohatý přírodní zdroj vody pro fontány a zahrady.
D'Este pověřuje italského malíře, architekta a zahradního architekta Pirra Ligorio, aby naplánoval novou vilu a zahradu, jenž překoná vše, co Římané postavili.
Pozemek byl získán a stavba měla začít na konci roku 1550. Vlivem mnoha příčin se vše protáhlo. Stavba tak začala až v červenci 1560.
Plány vily samotné byly provedeny pod vedením Ferrarského architekta a inženýra Alberta Galvaniho. Dvorního architekta Este.
Tvůrcem ambiciózní výzdoby vznešeného patra byl italský malíř pozdní renesance Livio Agresti z Forli. Na další výzdobě se podílí, v letech 1565 a 1566 tým malířů vedený italským malířem Girolamo Muziana a italským malířem a architektem Federico Zuccarim.
V roce 1566 činí kardinál své poslední úsilí stát se papežem. Je však poražen Antoniem Ghislierim
( papež Pius V.). Je také vyloučen ze všech dalších oficiálních jmenování. Svou pozornost upíná na výzdobu své vily.
V létě 1572 hostí vila posledního významného hosta. Papeže Řehoře XIII. Brzy nato kardinál umírá a je pohřben v jednoduché hrobce v kostele Maria Maggiore sousedícím s vilou.
Věčnou slávu vily d'Este zajišťuje mimořádný systém 51 fontán a nymf, 398 chrličů, 364 vodních trysek, 64 vodopádů a 220 nádrží napájených 875 metry kanálů a kaskád, jenž výhradně fungují gravitační silou.
Italský malíř, architekt a zahradní architekt Pirro Ligorio, který se podílel na výstavbě vily dostal též za úkol vytvořit zahradu. O pomoc požádal Tommasa Chiruchiho z Bologni. Jednoho z nejzkušenějších hydraulických inženýrů šestnáctého století. S technickými návrhy fontán přispěl Claude Venard. Též výrobce hydraulických varhan. Zahrada a vodní prvky byly obdivovány a napodobovány během následujících dvou staletí od Portugalska po Petrohrad.
Pokud vážený čtenář dovolí omezím se na tyto základní informace. I když jen samotná zahrada by vydala na samostatný příběh …
*****
Po návratu z vily d'Este do autobusu parkujícího poblíž náměstí Giuseppe Garibaldi přejíždíme do jiné části města Tivoli na parkoviště sousedící s naším druhým cílem, jímž je římská Hadriánova vila.
Hadriánova vila
Vila ( italsky: Villa Adriana) byla postavena poblíž starověkého města Timbur ( dnešní Tivoli) římským císařem Hadriánem jako ústup z paláce na Palatinu v Římě. Malebná krajina kolem Timburu učinila z této oblasti oblíbenou volbu pro vily a venkovská sídla. Taková sídla si stavěli nejen předchozí císaři ( jako např. Traján), ale také bohatí Římané.
Vila z republikánské éry na místě již existovala na několika umělých terasách a pravděpodobně ji zdědila císařova manželka Vibia Sabina. Hadrián začal stavět vilu na počátku své vlády, na konci roku 118 nebo na začátku roku 119, několik měsíců po svém příjezdu do Říma.
Císař Hadrián však tráví mnoho let své vlády návštěvami říše. Jeho první přítomnost ve vile je doložena až roku 125 po návratu z první cesty. Vilu začal využívat jako své oficiální sídlo kolem roku 128, i když již v létě roku 125 byl císařem z vily zaslán oficiální dopis. Vila byla po Hadriánově první cestě značně rozšířena. Stavba pokračovala, třebaže byl císař na druhé a třetí cestě. Mohl se tak těšit z dokončených budov při svém návratu kolem roku 130. Zbývalo mu zde maximálně pouhých šest let pobytu. Přesto zde trvale žil velký dvůr a velké množství návštěvníků muselo být pohoštěno a dočasně ubytováno na místě.
Císařova přítomnost zde je doložena i v roce 135, po návratu z jeho poslední cesty. Má se zato , že sem odešel na sklonku svého života. Některé stavby byly pravděpodobně dokončeny až po jeho smrti. Např. Jižní divadlo.
Během úpadku Římské říše ve čtvrtém století vila postupně zaniká a je částečně poničena. Cenné sochy a mramor odváží císař Konstantin Veliký a jeho nástupci. Během gótské války ( v letech 535 – 554) mezi Ostrogóty a Byzanci byl objekt využíván oběma stranami jako skladiště.
Pozůstatky rozsáhlé rané vily, jenž byly začleněny do císařského paláce, ukazují že byla postavena ve třech různých obdobích použitými stavebními technikami:
první datování do Sullovy éry na počátku 1. století př. n. l.
druhé datování do éry Ceasera a Pompeja v
polovině 1. století př, n. l.
třetí datování do Augustovy éry na konec 1. století př. n. l.
Vila měla konvenčnější uspořádání na dvou úrovních. Severozápadní vchod vedl do velké zahrady v nižší úrovni s malým chrámovým nymfeem na severním konci. Odtud stoupala dvojitá schodiště do atria na plošinu horního patra s obytnou částí. Nesenou Cryptoportikem s mozajkovou klenbou.
Císařský palác, soukromá obytná část vily, byla mezi prvními budovami, které císař Hadrián postavil. Cryptoportikus byl rozšířen a stal se chladným místem pro procházky uvnitř. Oživený malým nymfeem vyříznutým do opuky, aby napodobil malou přírodní jeskyni.
Za portikem na severní straně náměstí d'Oro a poblíž paláce se nachází Casa Colonica, Jehož pokoje měli jednobarevné mozaiky s malou výzdobou. Což dokazovalo, že byl určen pro služebnictvo vily. Pravděpodobně byl součástí republikánské vily začleněné později do paláce. O čemž svědčí stejná orientace. Také některé místnosti byly, spolu se svými mozaikami oříznuty černými rámy, aby se vytvořil prostor pro stavbu vstupu na náměstí d'Oro.
Organizace spojených národů UNESCO označila Hadriánovu vilu za světové dědictví v roce 1999. Označení specifikovalo hranice lokality a vytvořilo kolem ní nárazníkovou zónu, ve které nebyla povolena žádná nová výstavba. V roce 2011 obecní vláda v Tivoli oznámila plány na vybudování skládky odpadu v blízkosti vily a schválila výstavbu veřejného bydlení v nárazníkové zóně. Od tohoto záměru později ustoupila.
V roce 2019 UNESCO označilo Hadriánovu vilu za místo se zvláštní imunitou vůči válečným aktivitám kvůli její hluboké symbolické hodnotě. Tato přidaná úroveň zabezpečení zakazuje členům OSN útočit na místo nebo jej používat pro vojenské účely v případě války.
Pochopitelně i zde platí, že jsem se omezil na informace, které považuji za důležité. I toto místo by vydalo na samostatný příběh. Žel není to možné …
*****
Těmito " pouhými" dvěma místy uzavíráme naši návštěvu ve městě Tivoli. I když město by si jistě zasloužilo mnohem delší návštěvu, náš program a omezený čas nám více nedovoluje. Nastupujeme tedy do autobusu a vracíme se do Říma. Naším následujícím cílem jsou starověké památky města Říma.
Příběh má pokračování …
Ještě se sluší poznamenat, že informace jsem čerpal:
město Tivoli
en.wikipedia.org
villa d'Este
en.wikipedia.org
Hadriánova vila
en.wikipedia.org