Ve stopách antiky a renesance
2. část
Jsem na vrcholu … baziliky svatého Petra. Výhled je zde fenomenální. Ačkoli by bylo možné na tomto místě strávit celý den, čas začíná být neúprosný. Vybízí vrátit se zpět na zem. Sestupuji tudíž na střechu baziliky. Chvíli zde bloumám a zkouším přeci jen najít nějaké místečko atraktivní pro fotografování. Žel spíš neúspěšně. Když už se chystám dále … potkávám kolegyni spolucestovatelku. Chvíli klábosíme, co jsme viděli. Posléze společně scházíme ten nespočet schodů až na zem. Procházíme střeženou zónou a vstupujeme na náměstí svatého Petra. Tady se prodíráme davem turistů, jenž se zde stihli nashromáždit. Naším cílem je místo srazu celé naší skupiny. Zde zanechávám kolegyni spolucestovatelku v rukou našeho průvodce. Sám pokračuji v plnění úkolů, které jsem si předsevzal.
Prvním úkolem je poslat pohlednice. Mé kroky tedy míří do budovy vatikánské pošty. Snažím se vybrat několik pohlednic. Výběr však není velký. Po krátkém váhání přeci jen pohlednice vybírám. Zakupuji známky a jdu sepisovat … Poté co pohledy nadepíšu jsem nasměrován ke schránce stojící vedle budovy pošty. Pohlednice vhazuji do schránky. Doputují až do cíle?
Jak se později dozvídám, alespoň některé do cíle doputovali.
Druhým úkolem je navštívit most. Most, který mne zaujal po cestě.
Most Vittorio Emanuele II. se nachází bezprostředně po proudu od mostu Sant' Angelo. Spojuje Corso Vittorio Emanuele II. v historickém centru s Borgo Santo Spirito a Vatikán. Jeho autorem je architekt Ennio De Rossi, jenž jej navrhl v roce 1886. Smlouva na stavbu mostu byla uzavřena v roce 1889, avšak práce byla přerušena. Stavby se ujala až v roce 1908 firma Allegri. Most dostavěla podle původního projektu.
Most Vittorio Emanuele II. se rozkládá na třech zděných obloucích. Dlouhý je 110 metrů a široký je 20 metrů. Vyznačuje se honosnou sochařskou výzdobou. Čtyřmi mramorovými sousošími stojícími na jeho pilířích a čtyřmi plastikami vítězství. Sousoší reprezentují ctnosti krále Vittoria Emanuela II. Na jejich zhotovení byla vypsána veřejná soutěž. Hodnotící komise rozhodla takto:
Bronzové plastiky vítězství zhotoví sochaři Elmo Palazzi, Luigi Casadio, Amleto Cataldi a Francesco Pifferetti.
- sousoší La fedelta allo Statuto zhotovil Giuseppe Romagnoli
- sousoší Il Valore Militare zhotovil Italo Griselli
- sousoší Il Trionfo politica zhotovil Giovanni Nicolini
- sousoší Il Padre della Patria zhotovil Cesare Reduzzi
Přesné umístění jednotlivých sousoší na mostě vybírá předseda komise Etorre Ferrari.
Most Vittorio Emanuele II. byl poprvé slavnostně otevřen 5. června 1911 u příležitosti Světové výstavy, která se konala tohoto roku a padesátého výročí vyhlášení Italského království.
Kvůli určitému zpoždění při tvorbě travertinových soch podle sádrových modelů byly sochy na své místo umístěny až v prvních měsících roku 1912.
Druhá inagurace se tak uskutečnila po umístění soch 28. dubna 1912.
Vracím se ve svých stopách. K mé velké nelibosti je most přeplněn turisty a auty. Zkouším fotografovat, avšak výsledek není dobrý.
Takle to nepůjde … Zazní mi v hlavě.
Obcházím most ze všech stran a hledám zajímavé záběry. Pár zajímavých záběrů nakonec přeci jen ulovím.
O blok dále po proudu řeky nalézám, na první pohled, obyčejný kostel těsně obklíčený obytnými domy. Má zvědavost mi ale nedá … Proplétám se úzkými uličkami podél kostela. Snažím se udělat nějakou tu fotografii a zjistit o jaký kostel se jedná. Výsledek je však rozpačitý. Až později objevuji podrobnější informace o které bych se chtěl podělit.
Bazilika San Giovanni dei Fiorentini
Abych mohl vyprávět příběh tohoto kostela je potřeba začít trochu ze široka.
Celý příběh začíná za papeže Nicoli V., jenž chtěl město Řím přeměnit na hlavní město křesťanství. Vypracoval v roce 1452 plán výstavby důležitých cest. Tyto silniční osy měli za účel propojit historické město s novým stálým sídlem papežské kurie Vatikánem. Plán však nebyl realizován …
My se nyní přeneseme časem o několik papežů dále …
Jsme v roce 1508. Vatikánu vládne papež Julius II. Zahajuje plán obnovy – Renovatio Urbis. Řím se má stát hlavním městem církevního státu. Jeho součástí se stává i kostel San Giovanni dei Fiorentini.
Na místě budoucího kostela stojí oratoř Sant' Orsola della Pieta. Tu se papež rozhodne zbourat.
V roce 1508 vzniká první projekt architekta a malíře Donata Bramanteho na velký kostel florentského národa v Římě. Zasvěcený byl svatému Janu Křtiteli. Projekt je však zmařen smrtí papeže.
Záhy je vypsána soutěž na samotnou realizaci s účastí největších umělců té doby. Vítězem se stává architekt a sochař Jacopo Sansovino. Stavbu zahajuje v roce 1519. Po čase Sansovino stavbu opouští. Snad pro stavební obtíže, snad kvůli výši finančních prostředků … Kdo ví? Díla se ujímá Antoniu da Sangallo ml. Talentovaný architekt, který prokázal své technické schopnosti ve vojenských stavbách. Avšak ani on nedotáhl plán do konce. Stavbu kostela tak dokončuje v roce 1602 architekt a sochař Giacomo Della Porta.
Zpět do reality
Pomyslným třetím úkolem má být návštěva Andělského hradu.
Musím se bez mučení přiznat. Velice dlouho jsem váhal. Když už jsem našel odvahu uskutečnit návštěvu došel jsem jen ke vstupním dveřím. Pohled na tabuli se vstupným mne připravil o to málo odvahy, kterou jsem tak pracně střádal. Velký podíl na rozhodování měl i nedostatek času.
Objevil jsem však příběh, který bych vám chtěl vyprávět …
Příběh z Andělského hradu
Když byl Alessandro Farnese zvolen za papeže jako Pavel III. Město Řím bylo stále opuštěno po drancování vojsky císaře Karla V. Plenění Říma způsobilo skutečnou zkázu celému městu, však hrad Sant' Angelo zůstal nezraněný. Nový papež se zavázal k velkolepému plánu. Přestavět město po vzoru klasického Říma. Inspirovaného nadvládou umění dosaženou za jeho předchůdce Lva X. Rozhodl se přeměnit bývalé Hadriánovo mauzoleum ( postavené v roce 123 n. l.) na šlechtické sídlo. V centrální části budovy vznikl královský byt s lodžií směřující na most Sant Angelo, řeku Tiberu a město Řím. Všechny pokoje byly bohatě vyzdobeny vkusnými freskami. Malbami byly vyzdobeny i pokoje bývalého bytu Nicholase V. v dolním patře. Jejž navštěvovali jeho nástupci jako Julius II., Lev X. a Klement VII.
Velmi zajímavá je organizace a používané pracovní metody, které vyšli najevo z dokumentů. V dílech se střídali čtyři umělci. Vedle jména Perin del Vega nalezneme i jména jako Siciolante, Luzio Romano a Domenico Zaga. Osobnosti různé úrovně, zapojené do děl, v po sobě jdoucích obdobích. V jednotlivých částech hradu. Kdy jednali samostatně nebo z pěti až šesti spolupracovníky. Byli zodpovědni za služby a tvůrčí svobodu svých vlastních týmů. V severní části převládá groteskní výzdoba, zatím co v jižní dominuje historická malba.
Zámecké farnerské komnaty tvoří jeden z pilířů manýristického malířství v Římě. Dosahují stejné úrovně jako další důležité cykly obrazů spojené se jménem Pavla III. Stejné jako byly nalezeny v Palazzo Farnese v obci Caprarola a ve Vatikánských muzeích. Spolu s těmi, jenž se nacházejí v Sala Regia ( královském pokoji) a v Pavlově kapli tvoří výraz nadřazenosti papežství a potřeby kontinuity tradic. Od pohanství ke křesťanství.
Čestné nádvoří, známé také jako Andělské nádvoří, u vchodu do papežské residence je místem prestiže, kterou si přál papež. Je domovem mramorové sochy svatého Archanděla Michaela zakrývajícího svůj meč. Sochu stvořil Raffael da Montelup asistent a následovník Michelangela. Mramorová socha je spojena s tradicí vize svatého Řehoře o tom, jak svatý Archanděl Michael mává svým ohnivým mečem, aby porazil mor v Římě. V roce 1752 byla mramorová socha nahrazena bronzovou verzí vytvořenou sochařem a architektem Antonem von Verschaffelt, která je k vidění dodnes.
Sala Paolina dokončený v roce 1544 instalací překladu vstupních dveří. Salon spojuje individuální otisky řady umělců jako Perin del Vaga. Jeho konečný epický dramatický styl. Luzio Luzi s jeho okouzlující energickou groteskou. Pellegrino Tibaldi s jeho plastickou pamětí, jenž předznamenává jeho budoucí úchvatný styl.
Nástěnná výzdoba využívá velkolepou skupinu štuků a fresek v iluzi různých materiálů, které vrcholí pěti monochromy vyprávějícími dějiny Alexandra Velikého. Fiktivními bronzovými basreliéfy umístěnými uvnitř atrapy rámů. Tato místnost tvoří srdce papežského bytu a představuje zbožštění papežství. Stěny jsou zdobeny alegorickými postavami, dělícími sloupy a symboly rodu Farnese. To představuje spojení hodnot klasického světa, zajištěných prostřednictvím ctnostných činů vůdce jako je Alexander s činy a symboly křesťanského náboženství Starého a Nového zákona. Salonu dominuje freska svatého Archanděla Michaela v roli vojáka v bitvě všech dob proti zlu a posla spojujícího lidské a božské.
Sraz se skupinou
Čas neuvěřitelně utíká když se člověk dobře baví. Po návštěvě tří významných míst bylo na čase pomýšlet na cestu k místu srazu s celou naší skupinou a průvodcem. Na programu byla cesta středověkým Římem.
Vycházíme z místa nedaleko náměstí Svatého Petra. Přecházíme hlavní silnici a míříme do útrob města. První zastávkou je kostel Svatého Jerolíma od Křesťanské lásky. Přiznám se, že podrobnosti si už nevybavuji.
Druhým místem na naši středověké cestě je socha filozofa, spisovatele a kosmologa Giordano Bruna na Campo de' Fiori. Následující zastávkou, na které bych se rád zdržel, je Piazza Navona.
Náměstí je pozoruhodné a charakteristické komplexem barokních paláců. Původní tvar současného náměstí ve skutečnosti věrně napodobuje obvod antického stadionu, který nechal postavit Titus Flavius Domitianus v roce 86 n. l. Pro provozování atletiky a dostihů. Pozůstatky této starobylé stavby se nacházejí pět až šest metrů pod dnešním povrchem vozovky. Lze je stále vidět pod moderní budovou na náměstí Piazzo di Tor Sanguigna a v suterénu kostela Sant' Agnese in Agone. Moderní název náměstí pochází z termínu "Agones", což v latině znamená "hry".
Náměstí zdobí tři fontány. Fontána del Moro, tak zvaná pro sochu Etiopana bojujícího s delfínem. Fontána de' Calderari, známá také jako Neptunova fontána. Obě díla od architekta a sochaře Giacoma della Porta. Uprostřed náměstí se vyjímá impozantní Fontána čtyř řek, kterou navrhl a zhotovil Gian Lorenzo Bernini.
Příští zastávkou nemohlo být nic menšího než ikonický chrám Pantheon. Leč na místě jsem velice rychle vystřízlivěl. Celý Pantheon i s obeliskem byl doslova obklíčen nejen turisty, ale i stavebním oplocením. Probíhala zde rekonstrukce, aby se mohl příští významný rok skvět novotou. Avšak potkal jsem džina. Samozřejmě nemyslím ten alkoholický nápoj. Myslím toho ducha z arabské pohádky co plní přání. No a aby to bylo důvěryhodné, tak jsem si jako důkaz udělal fotku. Poněvadž jsem Pantheon nemohl navštívit, našel jsem si adekvátní náhradu. Baziliku Santa Maria sopra Minerva ležící jen o ulici dál.
Santa Maria sopra Minerva
Bazilika, jenž se nachází v oblasti Campus Martius ( Martova pole). Je považována za jediný gotický kostel v Římě a je hlavním dominikánským kostelem města.
Bazilika získala své jméno, protože jako mnoho raně křesťanských bazilik byla postavena přímo na základech (sopra) chrámu římské bohyně Minervy.
Minerva, římská bohyně moudrosti, spravedlnosti, práva, vítězství a sponzor umění, obchodu a strategie. Je také bohyní válčení, i když se zaměřením na strategické válčení, spíše než na násilí bohů jako je Mars. Počínaje druhým stoletím př. n. l. Ji Římané přirovnávali k řecké bohyni Athéně. Minerva je jedním ze tří římských božstev v kapitolské trojici spolu s Jupiterem a Juno.
Dva talentovaní dominikánští bratři, fra Sisto Fiorentino a Fra Ristoro da Campi, kteří pracovali na kostele Santa Maria Novella ve Florencii zahájili současnou stavbu v roce 1280 během pontifikátu Mikuláše III. S pomocí finančních prostředků, kterými přispěl Bonifác VIII. Tento první gotický kostel v Římě byl dokončen v roce 1370. Byl renovován architektem Carlo Madernem a dalšími, kdy dostal barokní fasádu. Poté byl v 19. století obnoven do dnešního novo středověkého stavu. Brány pocházejí z 15. století.
Je zde pohřbena svatá Kateřina Sienská.
V přilehlém klášteře zemřel a je zde pohřben raně renesanční malíř Fra Angelico. Pohřbeni jsou zde také papeži Pavel IV., Lev X., Klement VII.
Před výstavbou baziliky San Giovani dei Fiorentini byla Minerva kostelem florentského národa a proto v ní sídlí četné hrobky prelátů, šlechticů a občanů pocházejících z tohoto toskánského města.
Palcino od Minervy
Před kostelem se nachází jedna z nejkurióznějších památek Říma. Tzv. Palcino della Minerva. Je to socha slona, kterou navrhl barokní sochař Gian Lorenzo Bernini. Provedl ji jeho žák Ercole Ferrata v roce 1667. Jako nosná základna pro egyptský obelisk nalezený v zahradě dominikánů. Je nejkrásnější z jedenácti obelisků v Římě a říká se, že je jedním ze dvou obelisků přemístěných z významného egyptského města Sais.
Příběh má pokračování …
Ještě se sluší poznamenat, že informace jsem čerpal:
Ponte Vittorio Emanuel II.
turismoroma.it
Bazilika San Giovanni dei Fiorentini
sangiovannibattistadeifiorentini.it
it.wikipedia.org
Castle Sant' Angelo
doprovodná tabule
Piazza Navona
turismoroma.it
Bazilika Santa Maria sopra Minerva
Palcino della Minerva
en.wikipedia.org