Ve stopách antiky a renesance
1.část
Jdu do vycházejícího slunce. Mou první zastávkou nebo chcete li výchozím bodem je jako téměř vždy vlakové nádraží. Má soudobá cesta skrývá ovšem několik rozdílů. Asi ten největší je, že tentokrát cestuji sám. Druhý celkem podstatný rozdíl je, že se nechávám hýčkat cestovní kanceláří. Ne nebojte se, nezanevřel jsem na poznávání. A ne, nebude to o lenošení na pláži. Jen jsem se po letech vrátil k účasti na poznávacích zájezdech. Teda abych se přiznal, tak úplně jednoduché to nebylo. Na první zájezd, který jsem si pečlivě vybíral se mi odjet nepodařilo. Cestovní kancelář zájezd zrušila skoro před odjezdem. Avšak podařilo se mi vybrat adekvátní náhradu. Cíl ale nyní neprozradím a schovám si to na později. Jen naznačím, že pojedu směrem na jih.
Však zpět do reality …
Jsem na vlakovém nádraží. Nastupuji do vlaku. Vlak se rozjíždí a já mířím na přestup do Veselí nad Lužnicí. Na hlavní trať do Prahy. Při výstupu ve Veselí zjišťuji první drobnou překážku. Vlak z Českých Velenic do Prahy na hlavní nádraží, se kterým mám cestovat, má hned na začátku deset minut zpoždění. Však vrásek mi to nepřidá, neb nechal jsem si dostatečnou rezervu. Po krátkém zpoždění přiváží dieselová lokomotiva vlak a já mohu nastoupit. Čekání na odjezd je o něco delší. Je potřeba přepřáhnout dieselovou lokomotivu na elektrickou. Ozývá se zahoukání … a odpoví mu zapískání. Vlak se dává do pohybu. Má cesta do Prahy může pokračovat. Po jeden a půl hodině vystupuji v Praze na hlavním nádraží. Mé první kroky mne vedou do oblíbené pekárny na pozdní snídaní nebo spíše na brzký oběd. Uzavřený nezbytnou kávou. Následuje krátký přesun metrem na autobusové nádraží Florenc. Zde určitou dobu dlím v čekárně a sleduji frmol. S deseti minutovou rezervou se přesunuji na zastávku odkud bych měl odjíždět. Krátce ještě pozoruji výměny autobusů na okolních zastávkách. Už přijíždí ten správný. Jakmile zastaví, vytváří se u dveří hlouček. Také se přidávám. Pozoruji pána ( průvodce) jak organizuje nastupování. Jak na mne přijde řada, hlásím se o své sedadlo. Jak se záhy ukáže budu mít spolucestujícího. Pána, se kterým nastupuji v Praze a který toho moc nenamluví. Nevadí, nemám v úmyslu vést nějaké sáhodlouhé rozhovory. Během cesty však nakonec neodolám a vedu rozhovory alespoň s okolními cestujícími. Vyjíždíme z nádraží a pomalu se proplétáme Prahou. Průvodce po cestě drží výklad o historických památkách, jenž potkáváme cestou. Je to příjemné, avšak jsem schopen poslouchat jen na půl ucha. Konečně najíždíme na dálnici a míříme na Plzeň. Cesta o mnoho lépe utíká. Měli jsme sice v Plzni zastavovat, ale jelikož zde nikdo nenastupuje, jen jsme ji v zpovzdálí minuli. První zastávka, ale také poslední na českém území, je tak na benzínové pumpě u obce Svatá Kateřina nedaleko Rozvadova. Poté již opouštíme české území a Bavorskem, kolem Mnichova, jedeme k rakouským hranicím. Naše druhá zastávka probíhá na benzínové stanici ve Vysokých Taurech na Bavorsko rakouské hranici.
Příští cesta vede po rakouském území, zde projíždíme Severním Tyrolskem až k Innsbruku a dále po dálnici k italské hranici. Po projetí Brennerským průsmykem se nalézáme v Itálii. Třetí zastávka tak následuje již na italském území, ale jméno tohoto místa si už nepamatuji. Je tedy zřejmé, že cílovým místem je Itálie. Tak nyní mohu jen doplnit, že cílem cesty je věčné město Řím, vili ve městě Tivoli a renesanční město Florencie. Po podstatně kratším přejezdu naše cesta autobusem končí v Saxa Rubra. Bývalé vesnici, dnes okrajové čtvrti severního Říma. Autobus bohužel nemůže jet dál do hloubi města. Tudíž musíme vzít za vděk příměstskou dopravou. Jdeme tedy na vlak státních drah, který zde má zastávku.
Musím se přiznat, že mi to nebylo úplně po chuti, avšak rychle jsem se v tom našel. Zkušenosti z jiných míst a z jiných cest se přeci jen projevili a ani ne po jednom dni už jsem cestoval jako rodilí Říman.
Po krátkém čekání nasedáme do vlaku. K mému překvapení cestujeme poněkud starším vlakem, který už má ledacos za sebou. Místy to zní jako když se přehazuje plech. Po nějakých třiceti minutách bezpečně vystupujeme na konečné stanici Flaminio. Počkáme až se všichni shromáždí před budovou nádraží. Společně, jako skupina, pak jdeme směrem do města. Po deseti minutách chůze Procházíme bránou Popolo ( Porta del Popolo).
Brána byla postavena za císaře Aureliana, jako součást hradeb, ve třetím století. Pojmenována jako Porta Flaminia, neb vychází odtud konzulární Via Flaminia. Jenž se zde nachází dodnes.
Původ současného názvu brány není jasný. Předpokládalo se, že by mohl pocházet z mnoha topolů (populus) pokrývajících oblast. Je však mnohem pravděpodobnější, že pojmenování souvisí s počátky baziliky Santa Mária del Popolo (Svatá Marie lidu), kterou nechal v roce 1099 postavil papež Paschal II.
Dnešní podoba je výsledkem přestavby provedené v 16. století, kdy brána opět získala velký význam pro městský provoz přicházející od severu. Přestavbu zadal papež Pius IV. Michelangelovi, který předal úkol Nanni di Baccio Bigio. Ten postavil bránu mezi lety 1562 až 1565. Přičemž se inspiroval Titovým obloukem. Díla na fasádě stále navrhuje Michelangelo a práce režíruje Jacobo Barozzi da Vignola. Čtyři sloupy průčelí pocházejí z bývalé staré baziliky svatého Petra a rámují jediný velký oblouk, který přehlíží kámen připomínající obnovu a papežský erb nesený dvěma rohy hojnosti. Bývalé kruhové věže byly nahrazeny dvěma čtvercovými strážními věžemi a celá budova byla ozdobena elegantním cimbuřím. V roce 1638 byly mezi dva páry sloupů vloženy dvě sochy svatého Petra a svatého Pavla, které vytvořil Francesco Mochi. Sochy byly odmítnuty bazilikou svatého Pavla za hradbami a vráceny sochaři bez zaplacení.
Nápis na centrálním kameni, jenž připomíná rekonstrukci provedenou papežem Piem IV. říká:
PIVS IIII PONT MAX
PORTAM V HANC AMPLI
TVDINEM EXTVLIT
VIAM FLAMINIAM
STRAVIT ANNO III
Přicházíme tak na náměstí Popolo ( Piazza del Popolo). Zde obdržíme poslední instrukce. Avšak pořád společně pokračujeme ulicemi Říma až na náměstí Svatého Petra. Cestou se krátce zastavujeme na historicky zajímavých místech, o kterých se dozvídáme důležité informace. Poslední zastávkou se stává Andělský hrad ( Castel Sant' Angelo). Ještě pár ulic a jsme v cíli. Vítá nás náměstí Svatého Petra. V této době zatím téměř prázdné. To se s přibývajícím časem rychle mění. Téměř ihned se stavíme do fronty k návštěvě katedrály Svatého Petra.
Papežská bazilika svatého Petra ve Vatikánu/ The Papal Basilica of Saint Peter in the Vatican (GB)/ Basilica Papale di San Pietro (It. ) nebo jednoduše bazilika svatého Petra je kostel postavený v italské vrcholné renesanci nacházející se ve Vatikánu. Stát Vatikán je vnitrozemský městský stát tvořící enklávu uvnitř Říma. V 15. století plánoval papež Mikuláš V. a poté Julius II. náhradu za chátrající " starou baziliku svatého Petra". Postavenou římským císařem Konstantinem Velikým. Stavba baziliky započala 18. dubna 1506 a dokončena byla 18. listopadu 1626.
Baziliku navrhli italský malíř a architekt Donato Bramante/ italský sochař, malíř,architekt a básník Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni známí spíše jako Michelangelo a italský architekt narozený ve Švýcarsku Carlo Maderno. Bazilika svatého Petra je jedním z nejznámějších děl italské renesanční architektury a největším kostelem na světě. Pokud jde o velikost interiéru.
Není však mateřským kostelem katolické církve, ani katedrálou římské diecéze. Tyto tituly náleží bazilice svatého Jana v Lateráně v Římě. Leč bazilika svatého Petra je považována za nejposvátnější katolickou svatyni. Katolická tradice tvrdí, že je pohřebištěm svatého Petra, hlavního mezi Ježíšovými apoštoly a také prvního římského biskupa a papeže. Hrob svatého Petra je přímo pod hlavním oltářem, zvoucím se Oltář zpovědi.
Bazilika svatého Petra je známa jako poutní místo a pro své liturgické funkce. Papež v průběhu roku předsedá řadě liturgií jak v bazilice, tak na přilehlém náměstím nesoucím stejné jméno. Tyto liturgie přitahují publikum čítající od 15ti tisíc do i více než 80ti tisíc věřících.
První stavbou na tomto místě byla villa Horti Agripinae, jenž zdědil římský císař Galius Caesar Augustus Germanicus , kterého dějiny překřtili na Caligula. Císař byl nadšeným příznivcem závodních vozů. Tak v letech 41 – 54 n. l. započala stavba soukromého cirku. Poté co místo zdědil římský císař Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus stal se cirk veřejný, aby mohl císař pozvat své věrné, kteří by mu fandili. Cirk se stává temnou stránkou dějin Říma, když v roce 65 n. l. Je používán k masovým popravám křesťanů obviněných z požáru Říma. Cirk je také místem mučednické smrti svatého Petra a Pavla.
Stavba staré baziliky, postavená na historickém místě nerova cirku začala za vlády římského císaře Konstantina I. Název " stará bazilika svatého Petra" se používá od výstavby současné budovy k jejich rozlišení. Konstantin I. dal příkaz pro stavbu po své konverzi ke křesťanství v letech 318 až 322 n. l.
V bazilice se konali papežské korunovace. V roce 800 n. l. Zde byl korunován Karel Veliký na císaře karolínské říše. V roce 846 n. l. Vyplenili a poškodili baziliku Saracéni. Zdá se, že nájezdníci věděli o mimořádných pokladech Říma. Některé svaté a působivé baziliky, Jako je bazilika svatého Petra byli mimo Aureliánské hradby a proto byli snadnými cíli. Byly až přetékající cennými liturgickými nádobami a drahokamy zdobenými relikviáři obsahujícími všechny nedávno nashromážděné relikvie. Výsledkem bylo, že nájezdníci zničili hrob svatého Petra a vydrancovali svatyni. V reakci na tuto událost nechal papež Lev IV. Postavit Leoninskou zeď a přestavěl části chrámu svatého Petra, které byly poškozeny.
V 15. století kostel chátral. Po papežově návratu z Avignonu začali diskuse o opravě částí stavby. Rekonstrukce se ujali filozof, kněz a architekt Leon Battista Alberti a sochař a architekt Bernardo di Matteo del Borra známí lépe jako Bernardo Rosselino.
Ještě před samotným vstupem do katedrály je nutné projít bezpečnostní kontrolou. Není potřeba se však obávat ... Ani větší fronty, ani kontroly. Vše je rychlé a perfektně organizované. Vstup do katedrály je bezplatný.
Stojím tudíž ve frontě. O něco dál než hlavní skupina. Chtěl jsem si udělat pár snímečků náměstí a okolí. To mne trochu zdrželo. Postupuju velice rychle. Do patnácti minut jsem u kontroly. Procházím hladce a bez sebemenšího zdržení. Ještě pár metrů a pár schodů a jsem v bazilice.
Pokud bych si mohl dovolit připojit poznámku. Nedělá na mne bazilika tak velký dojem, jenž jsem očekával. Je možné, že únava z osmnácti hodinové cesty si vybrala svou daň. Či je možné, že po návštěvě mnoha významných katedrál a bazilik už mi to takové nepřijde.
Těžko říct …
Stavba je to však impozantní. Svoji pověst si rozhodně zaslouží. Poctivě procházím celou hlavní část. Kapli po kapli. Sochu po soše. Na každém místě se zastavím. I tak mi to zabere maximálně tak hodinu, hodinu a půl. Času mám mnoho …
Takže co dále?
Půjdu se podívat ještě na věž.
Vycházím z hlavní části kostela. A ejhle … Na místě, kde postávalo sotva pár lidí se vytvořila několika metrová fronta. Trochu zklamán se stavím do fronty. Přesto ani zde není třeba házet pověstnou flintu do žita. I tady se ukazuje perfektní organizace. Za deset minut jsem u pokladny a kupuju lístek. Po následujících pěti minutách už šlapu po schodech na věž.
Při návštěvě věže baziliky svatého Petra máte na výběr ze dvou možností. Možnost první je lístek asi za devět eur a vyjít schody. Možnost druhá je lístek asi za jedenáct eur a použít výtah. Avšak zde se nevyhnete čekání ve frontě.
Vpravdě, já zapomněl … !?
Do baziliky je vstup volný, ale vstup na věž se již platí.
Šlapu si to po schodech, avšak schodů nejen že neubývá, ale spíše jako kdyby ještě přibývali … Po snad třiceti minutách vytrvalého stoupání vystupuji na střechu baziliky. Výhled tu není nic moc. Vše schovává římsa a zábradlí. Jsou zde však dva obchody se suvenýry. Já je však jen míjím. Pohled na vrchní část věže a příštích několik pater schodů dokáže povahu člověka řádně vyzkoušet. Ale co … Mne to neodradí. Stoupám tedy vzhůru … Dalších spoustu schodů … Nakonec se však dostávám na vrchol. Výhled je zde dechberoucí. Velkou část Říma máte jako na dlani. Fotografováním a rozhlížením strávím tolik času co v bazilice.
Pokud nalézáte přesvědčení, že se chcete na věž podívat. A já to můžu jen doporučit … Je potřeba velmi dobře zvážit své síly. Na věž vede pět set patnáct schodů a i pro fyzicky zdatného jedince je to výkon. Pokud máte jakékoli zdravotní omezení důrazně doporučuji použít výtah. Podobné varování visí i na pokladně.
Příběh má pokračování …
Ještě se sluší poznamenat, že informace jsem čerpal:
Porta del Popolo
en.wikipedia.org
bazilika svatého Petra
en.wikipedia.org