U královny ze Středomoří 

4. část

Ve třetí části jsme se opět rozloučili z pátku na sobotu. Ve chvíli, kdy jsem měl vše již nachystané k odjezdu a usedal jsem k závěrečnému filmu.

Den patnáctý ...

den odjezdu ...

Ještě večer, když připravuji své věci k odjezdu zjišťuji, že můj odjezd je o hodinu dřív než jsem si myslel. Ale co ... I tak to v pohodě stíhám. Ráno vstávám asi o třicet minut dříve. Obléknu se na cestu. Zabalím si zbytek věcí. A ... A akorát je čas snídaně. Posnídám v klidu a čekám na svůj odvoz ... Asi pět minut před časem mého odjezdu uslyším pískání před domem. Vidím dodávku jak parkuje. Jdu za řidičem a snažím se dopídit jestli přijel pro mne. Řidič nereaguje a snaží se dopátrat mé domácí. Asi po deseti minutách pobíhání sem a tam potkám paní domácí, která mi sděluje, že je to můj odvoz?! A shání se po tom, kde mám věci. Vysvětluji, že je mám připravené v pokoji. Jdu pro věci, loučím se a nastupuji. Se svoji spolubydlící se nemám možnost rozloučit. Z letiště přijela pozdě a já už ji stihnu tak maximálně zamávat. Přejíždíme skoro celý ostrov Gozo. Při příjezdu to tak daleko nevypadalo. Zastavujeme v přístavu. Procházím budovou a nastupuji na trajekt. Už automaticky mířím na venkovní palubu. Mám trochu času ... Vytahuji fotoaparát a dělám si pár zajímavých památečních snímků a pozoruji ruch v přístavu. S vyplutím lodi z přístavu se ve mně něco zlomí a dál fotografovat se mi prostě nechce. Uklízím fotoaparát. Ale ... Nedokážu neobdivovat zdejší krajinu pomalu se pohybující podél lodi. Příroda se tu fakt vytáhla ... Cesta je poměrně krátká a během pár desítek minut přistáváme v přístavu na hlavním ostrově. Vycházím z lodi a dostávám se před budovu, kde jsem před čtrnácti dny nastupoval. Čekám na svůj odvoz na letiště. Ale odvoz nikde?! Z instrukcí se dozvídám, že odvoz může být plus mínus patnáct minut. Trochu mne to uklidní. Po nějaké době ale začíná těch patnáct minut být trochu dlouhých. Pohrávám si z myšlenkou, že využiju kontaktní telefon. Myšlenku nakonec zamítám. Nechce se mi zbytečně platit za telefonování na cizí číslo?! Nakonec, snad po více jak třiceti minutách, se objevuje slečna, která je evidentně můj odvoz. Vede mně k černému autu. A já přemýšlím, že minimálně jednou jsem to auto viděl projíždět. Napadá mne myšlenka, že na zastávce autobusu, kde jsou desítky lidí se jeden člověk hledá těžko. Nestálo by zato vystoupit z auta a alespoň zamávat cedulí nebo přinejmenším to auto nějak označit?! Určitě by to situaci značně zjednodušilo ...

Dobrá nechme to tak ...

Nastupuji a jedeme na letiště. Vše probíhá celkem normálně. Snad jen mne trochu překvapuje, že na poměrně malých ostrovech jsou vzdálenosti celkem velký. Když jsem jel opačným směrem tak vzdálenosti tak velký zase nevypadali. Na letišti vystupuji, beru si věci a loučím se. Vcházím do budovy a sháním se po přepážce. Přepážku pohotově nacházím a odbavuji batoh. Nikdo po mně nic nechce, vše probíhá rychle a jednoduše.Mám spoustu času. Jistou dobu si čtu a když mne to přestane bavit bloumám jen tak po odletové hale. Otvírají se dveře, je čas nastoupit na palubu letadla. Zde nejsou nástupní tunely, ale transport k letadlu zajišťují autobusy a přistavené schodiště. Jsem v letadle. Letadlo vzlítá a nabírá směr ku Praze. Vše probíhá jako na drátkách a u mne se vlády ujímá optimismus a dobrá nálada. Po dvou a půl hodinovém klidném letu přistáváme na letišti Václava Havla v Praze a já už se těším domů na večeři. Vystupuji z letadla a nastupuji do přistaveného autobusu, který mne převeze k příletové hale. Vystoupím a vstupuji do haly. Po cestě se zastavuji u příslušníka policie, jenž kontroluje příjezdové formuláře. Krátce nahlédne do formuláře a propustí mne dál. Několik minut strávím u pásu pro zavazadla. Poté co zavazadla přijdou, uchvátím svůj batoh a mířím ven z budovy. Pořád ovládán optimismem a vidinou brzké večeře. Až ... Až do příchodu na zastávku autobusu. Kdo se neobjeví?! On pan Murphy?! Kdo uhodl může si připsat tři body. Představte si vážení čtenáři, že on ten potvora chlap pan Murphy tam vydržel čekat ty dva týdny než se vrátím. A začne úřadovat jakmile přijdu na zastávku. Povídá cosi o tom, že jsem mu na ty dva týdny unikl a že si to musíme vynahradit ... A pokračuje ... Zastávka na kterou si přišel není nástupní, takže musíš na jinou zastávku přes celé letiště. Mezi tím ti ujede autobus a musíš počkat třicet minut na další. Mezi tím ti ujede vlak a budeš muset počkat dvě hodiny na další. A večeře doma? Na to rovnou zapomeň. Musíš se věnovat mně a domů přijedeš až v noci. A taky že jo ... Veškeré moje plány vzali za své. Ale ani tyto pochmurné vyhlídky mne nezastrašili. Na záda hodím batoh a jdu hledat správnou zastávku. Tu nalézám celkem rychle. Bohužel se potvrzují chmurné vyhlídky a já čekám třicet minut na další autobus. Po třiceti minutách přijíždí autobus a já jedu skrz Prahu na hlavní nádraží. Po vstupu do budovy nádraží a při pohledu na informační tabuli odhaluji, že mé chmurné vyhlídky budou pokračovat. Přímí vlak domů my skutečně ujel a další jede za dvě hodiny. Ale ... Objevila se malá jiskřička naděje. Můžu si to čekání rozdělit, přejet na jih Čech dříve a počkat tam. V Praze se mi stejně čekat nechce. Třeba se tak zbavím pana Murphyho. V rychlosti pojím bagetu, kterou jsem si koupil na nádraží a jdu na dřívější vlak. Nastupuji a mířím směr jih. Hledám, kde se schovává pan Murphy a von nikde?! Fakt zůstal v Praze?! A mně se začíná zase dařit. Vystoupím v přestupní stanici. Zde budu asi hodinu čekat. Dám si kafe a sušenku a využiju pohostinství jedné ze zdejších laviček. Začtu se do časopisu Českých drah. Po nějaké době mne zachvátí chlad. Abych se zahřál přecházím po peróně sem tam. Přijíždí můj vlak. Nastupuji a mířím domů. Po půlhodině vlakem a půlhodině pěší cesty městem jsem doma. Jaký to luxus, můžu ulehnout do vlastní postele.

Moment, moment ještě budeme pokračovat ...

Něco moudrého na závěr

Na závěr tohoto vyprávění by se slušelo napsat něco moudrého co jsem se naučil. Začnu ale z jiné strany ...

Tuto cestu dosti ovlivnilo něco co se dá jen stěží předpovídat. A co to bylo? To jistě každý snadno uhádne ... Samozřejmě. Byla to epidemie Covid 19.

Ale dosti plamenných stížností.

Svůj závěr bych rozdělil na dvě části vzdělávací a cestovatelskou.

Jasně ... Mým hlavním úkolem byla výuka anglického jazyka.

Možná jsem očekával, že se vše naučím ... Možná jsem si sliboval více než bylo možné splnit ... Zajisté to tak nebylo. Za dva týdny není možné se naučit vše. Ale přeci jenom ... Zase jsem se naučil další kousek. Naučil jsem se, že bez stálého studia to prostě nepůjde. ALE ... Neučte se "jen" mluvit, učte se komunikovat.

No a druhý cíl?

Za čtrnáct dní, které jsem zde strávil, jsem měl možnost poznat úžasný ostrov, dalo by se říci přímo perlu, Středozemního moře.

Ostrov, kde po dva tisíce let kráčeli dějiny ( pravděpodobně to bylo déle).

Ostrov, kde se skrývá krása na každém rohu a za každým kamenem.

A pokud vážený čtenář dovolí, ještě bych přidal malé velké moudro na konec. Chcete li poznávat svět, nepoznávejte ho skrz čtyř nebo pěti hvězdičkový hotel. Tam poznání nenajdete. Ano, já vím ... Je to pohodlné a o vás se tam perfektně postarají. Je však potřeba jíti mezi lidi, tam zemi poznáte daleko lépe.

A teď už je to opravdu vše ...