U královny ze Středomoří 

3. část

 Ve druhé části jsme se rozloučili v noci z pátka na sobotu, kdy na ostrově zuřila bouře. A co bylo dál?

Den osmý ...

Vítá mne zachmuřené a deštivé sobotní ráno. Vlastně vše probíhalo stejně jako vždy, ale zároveň i úplně jinak ...

Celé dopoledne provázel poměrně silný déšť. Já ho strávil na pokoji. Svoji pozornost jsem dělil mezi nedokončenou práci, sledování filmů a odpočinek. Kolem poledne začal déšť mizet a mraky se začali rozestupovat. Počalo se nesměle objevovat i sluníčko. S počasím to ale pořád vypadalo na levačku. Já jsem pořád nemohl rozhodnout "jít či nejít? Toť otázka" na procházku.

Nakonec jsem své rozhodnutí odložil na později. Posléze, někdy v průběhu odpoledne, jsem se definitivně rozhodl, že to za to nestojí a já zůstal doma až do večeře. U večeře jsem dostal vyhubováno od paní domácí, že jsem zůstal doma. Je na mne přísnější, než já sám na sebe. A to už je co říct. Večer, jako vždy, už jsem jen sledoval film a odpočíval.

Den devátý ...

Nastala okouzlující slunečná neděle.

Malťané jako katolíci chodí v neděli ráno do kostela. Z toho pochopitelně vyplývá, že snídaně byla později. Nevadí. Zase jednou si můžu přispat. Snídaně ... Při snídani jsem dostal od své sousedky tip na super místo. Nakonec jsem ale tuto  možnost nevyužil. Cesta se jevila jako jen obtížně uskutečnitelná. Držel jsem se však svého původního plánu a navštívil nedaleký navigační maják. Teda nedaleký ... Zas tak blízko to nebylo. Nějakých třicet minut svižné chůze, sice po rovině, ale poslední část cesty vedla do velmi strmého kopce. Rozhodně jsem to nedostal lacino ... Avšak ten výhled, ten stál vážně za to ... A byla opravdu super odměna. Pak už začalo to co je vždy stejné ... Prozkoumat každý kout, každou rostlinku na celém kopci. Teda kopec, byla to spíše plošina. Samozřejmě, nezapomněl jsem ani na fotografování. A co dál? Na otázku mi odpověděl pohled do google map. Nedaleko je pobřeží s krásným výhledem. Super. Pojďme. Sešel jsem zpátky z kopce a vyšel po silnici. Aáá, samozřejmě, šel a šel až zjistil, že jsem někde úplně jinde. A že nejdu k pobřeží, ale do nedalekého města. Tudíž jsem se musel vrátit a najít správnou cestu. Na druhý pokus jsem se už přeci jenom k pobřeží dostal. Výhled byl úžasný ... Šel jsem od jednoho místa k druhému ... Poseděl, pokochal se výhledem a nezapomněl jsem ani fotografovat. A nesmí chybět perlička nakonec ... Po trochu složitějším hledání se mi podařilo, v jedné skalní rozsedlině, objevit miny pláž. Byla sice velice malá, ale s přístupem do moře. Hurá, jdu se koupat. Ty jo, sešel jsem tolik schodů, že by i šestipatrový panelák blednul závistí. Na pláži byli valouny. Ale přece, byla to pláž. Super... Jdem vyzkoušet vodu. Zuju boty a jdu do vody. Nesměle se opláchnu ... Fuj?! Chutná jako přesolená polívka. Jen na vysvětlenou, voda byla teplá ( na mne až moc) a při oplachování se mi ji podařilo i ochutnat. Ale koupal jsem se v moři, i když jen symbolicky ... Mám splněný další úkol ... Ještě pár snímků a můžeme jít domů. Domů jsem přišel po hodině a čtvrt totálně unavenej a vysušenej jak treska. Vypil jsem co se dalo ... Prohlížel pořízené fotografie a odpočíval. Nastala večeře ... Super, večeře ... Náležitě jsem si to vychutnal, pojedl a popil. Sice značně unaven, ale dobře najeden a naprosto spokojen. Sprcha se tentokrát protáhla ... Přeci jenom týdenní údržba zabrala o poznání více času. No a večer? Jako vždy. Odpočinek a film.

Den desátý ...

Začal druhý týden a je pondělí ...

Ráno klasika ... Snídaně a hurá do školy. No a ve škole? Anglická zájmena?! Moje prokletí ... No co vám budu vyprávět ... Sedláci u Chlumce dopadli ještě dobře. A aby to nebylo joo jednoduchý, dostali jsme domácí úkol?! Vyrazil jsem ze školy jako spráskanej pes. A to nebylo vše?! Bylo potřeba dojít do supermarketu a dokoupit vodu. Přijdu domů a padnu na postel ... Musím si odpočinou a srovnat myšlenky ... Poté co jsem se vzpamatoval, pustil jsem se do domácího úkolu. Nakonec se ukázalo, že tak těžký zase nebyl. Uvidíme zítra ... Něco vám prozradím, ale nesmíte to na mne říct ... Z části jsem si pomohl překladačem v telefonu. Načeš dopisuju deník a přemýšlím o tom co bylo a co ještě bude? Druhý týden mám před sebou ... Večeře a film už je zavedená rutina.

Den jedenáctý ...

Je úterý ...

Začíná jako vždy snídaní. Cesta do školy. Ve škole je to už lepší. Zase se chytám a nepřipadám si, že jsem tam jen do počtu?! Škola proběhla jako v pokaždé. Přijdu ze školy, odpočívám. Rozhoduji se dojít k pobřeží. Na místa kam jsem se chystal již minulí týden v pátek. Kam jsem ale nedošel. Když jsem vyšel po nebi přecházeli mraky a sem tam poprchávalo. Přeci jenom jsem ale šel a dobře jsem udělal. Nato co jsem došel na pobřeží se počasí umoudřilo a vysvitlo slunce. Chodím, koukám, kde ulovit ten nejhezčí záběr. Začíná se blížit pátá hodina. Počasí se nakonec přeci jenom zkazilo. Na nebi se začínají kupit černé mraky. Začíná mne to zneklidňovat, nevypadá to dobře. Ve chvíli, kdy se zvedá docela silný vítr od moře, vše balím a jdu směrem k domovu. No jdu? Ale svižně ... Černé mraky kumulující se na obloze nevěstí nic dobrého. Třebaže cestu mám relativně dlouhou, domů se nakonec dostanu suchý. Zhodnotím co jsem nafotografoval ... A dnes se obzvlášť zadařilo. Pak sprcha, je potřeba smýt prach a pot. Je zde pořád kolem dvaceti pěti stupnů a vysoká vlhkost. Následuje večeře. Na to, že je přeci jenom brzy je venku tma, že by se dala i krájet. Začíná silně pršet a blíží se i bouřka. Večeře pod hvězdami tentokrát nebude. Poprvé večeříme v kuchyni a ne na terase jak bývá zvykem. Déšť i bouřka vydrží dlouho do rána.

Den dvanáctý ...

je středa ...

Vstávám. Už neprší. Obloha se sice mračí, ale je to o poznání lepší. Jdu do školy. Ve škole jako vždy. O přestávce kontroluji počasí. Začíná vypadat dobře. Když odcházím ze školy, je už opět zamračeno. Odpoledne nevypadá dobře ... Je zamračeno a světlo je mizerné ... Začíná pršet a hřmít. Ačkoli jen velice nerad vše vzdávám ... A zůstávám doma. Snad se počasí zlepší? Zlepší. K večeru si dá počasí opravdu říct, ale už je pozdě někam chodit. Večeře se vrací zpět na terasu a my máme opět hvězdy nad hlavou. Večer už je klasika.

Den třináctý ...

je čtvrtek ...

Předposlední den mého pobytu. První na řadě je snídaně. Cesta do školy. Dopoledne ve škole. Více či méně si držím standard. Po příchodu ze školy si dávám hoďku pauzu jako vždy. Počasí nevypadá nejhůř, ale je velice větrno. Nenechám se odradit. Jdu na stejné místo na kterém jsem byl již v úterý. Pokračovat ve své práci, kterou přerušilo počasí. Cestou mne zastihne krátká přeprška. Poprvé za celý pobyt oblékám nepromokavou bundu a pokračuji v cestě. Těsně před dosažením pobřeží mne přepadne silná dešťová přeháňka. Dost promoknu ... Ale ani tato nepříjemnost mne nezastaví. Pokračuji ... Je velice silný vítr a vysoké vlny. Nevzdávám to, ale naopak využívám. Nacházím velice slibné místo ... Fotím ... Fotím jak pobřeží bičují vysoké vlny. Vypadá to velice působivě. Vyndavám i mobilní telefon a snažím se natočit i krátký film a zdokumentovat situaci, kdy mořské vlny hnané silným větrem nelítostně bičují pobřeží. Zbývá mi ještě nějaký čas. Po jakési prošlapané cestě jdu do skal. Najít místo, které jsem také chtěl navštívit. Po cestě nalézám jiné zajímavé místo. Zastavuji, rozhlížím se a fotografuji. Při pohledu na hodinky zjišťuji, že se můj čas pomalu ale neodvratně krátí. Ohlížím se po cestě a odhaluji, že vše vypadá stejně. Jsem trochu zaskočen. Chodím sem a tam. Nalézám šotolinovou cestu a jdu po ní. Ta přece musí vést k silnici. Chvíli jdu, ale nedá mi to. Kouknu do mapy ... Zarazím se ... Do háje ... Jdu na druhou stranu?! Naštvaně se vracím. Cestou narážím na pěšinu, kterou jsem původně hledal. Jdu svižným tempem. Času mám málo a cestu docela dlouhou. Po spěšné cestě dorazím domů. Začne známý proces. Prohlížím fotky a shledávám, že dopadli zvláště dobře. Po pokoji rozložím oblečení, aby mohlo uschnout. Z kuchyně už začíná vonět Paella. Jdu do sprchy. Přichází večeře. Spolubydlící nebo spíše sousedka ze španělského Baskicka se rozhodla, že nám uvaří večeři. K večeři byla španělská Paella. Zavzpomínal jsem si na svůj pobyt ve španělské Valencii, kde jsem ji měl poprvé a byla vynikající. Sousedka se překonala a Paella byla i tentokrát vynikající. Neodolal jsem možnosti a poprvé a naposledy jsem si přidal. Všechny chmury byli zapomenuty. Zbytek večera už byl jako přes kopírák.

Den čtrnáctý ...

Poslední den ve škole ...

U snídaně se zasním ... Polední den do školy, čtrnáct dní uběhlo jako voda. Ve škole je to už spíše nostalgie. Na cestu domů dostávám certifikát o tom, že jsem absolvoval čtrnáct dní výuky a čemu se výuka věnovala. Když se ohlédnu zpátky klidně bych se zdržel, ale není to možné ... Po cestě domů se zastavím v kavárně. Zkouším své nově nabyté vědomosti. Dávám si oblíbené latte a něco jako čokoládový muffin. Obojí je senzační a já si to vážně vychutnám. Přijdu na pokoj a oddávám se odpočinku. Nakonec mi to nedá. Popadnu foto vybavení a jdu na poslední ránu. Mým cílem je město Viktorie. Jakési správní centrum ostrova Gozo. Jdu do Citadely. Dalo by se to přirovnat k našemu hradnímu nebo zámeckému areálu. S tím rozdílem, že zde je ústřední budovou katedrála. Je to nejen úžasné místo, ale je z něho úchvatný výhled na celé město i daleko do okolí. Dalo by se zde trávit i několik dní, ale já mám jen pár hodin. Čas se neúprosně krátí, a já, ačkoli jen velmi nerad, musím jít. Cestou domů docházím k názoru, že jednou se sem musím vrátit. Ať už se zájezdem nebo i na vlastní pěst ... Přicházím domů a na řadě je prohlížení fotografií. Jako druhá v pořadí je pochopitelně sprcha. Večeře je výtečná, ale smutná. Sousedka jela na letiště pro svého manžela a já večeřím sám s paní domácí. Po půlhodině to vzdávám a zbaběle uteču ... Má angličtina se sice zlepšila, ale ne natolik, abych mohl vést nějaké smysluplné rozhovory. Musím určitě ve výuce angličtiny pokračovat. Odhaluji ale ještě jednu příčinu. V češtině, v mém rodném jazyce, dokážu vést i docela dlouhé diskuse, ale v angličtině mi to působí problémy. Úskalí může být v tom, že na to nejsem zvyklí. Na pokoji balím své věci. Jde mi to rychle a zbývá ještě spoustu času. Na řadu přichází již tradiční film. A jaký? Tentokrát Celestýnské proroctví.

Příběh má pokračování ...