U královny ze Středomoří

 2. část

V první části tohoto příběhu jsme se seznámili z peripetiemi, které předcházeli této cestě a které provázeli cestu samotnou. Mé další dobrodružství se bude odehrávat na středomořském ostrově Gozo, jež je součástí maltského souostroví. Zde jsem absolvoval svůj vysněný kurz angličtiny a ve zbylém čase objevoval krásy ostrova.

Den druhý ...

Je krásné nedělní ráno. Probouzím se ve svém obvyklém čase ... Ale ležím dál ... Cítím se, jako kdybych dělal několik měsíců v kamenolomu. Po nějaké době se přeci jenom posbírám a vyjdu ven na čerství vzduch. Za dveřmi na terase překvapím neznámou paní věnující se snídani. Pozdravím. Moje hlava si ale zjevně vzala dovolenou a nechce pracovat. Paní se snaží komunikovat, ale má hlava prostě odmítá spolupracovat. Snažím se sesbírat myšlenky, ale moc mi to nejde. Hurá ... Snídaně ... Posnídám, vypiju kávu. A hle ... Pomalu, jen velice pomalu se začínají rodit první myšlenky. Paráda ... Nejsem ztracen ... Pro jistotu však věnuji odpočinku ještě celý zbytek dopoledne. Po poledni mi to už nedá. Vyrážím na procházku. Mým cílem je nedaleký akvadukt. Vyjdu do ulice a jdu vlastně jen pořád rovně. Asi po dvaceti minutách a dvou křižovatkách přijdu na místo. Rozhlížím se a začínám fotografovat. Prohlídnu a propátrám celý objekt. Udělám několik fotografií. Zbývá mi spoustu času?! Nahlížím do mapy. Hle ... nedaleko je jezero?! Cesta vede zpět na blízkou křižovatku a poté odbočuji doprava. Jdu po silnici a pak jakou si cestou necestou. Poté co ujdu podstatnou část cesty mne zastavuje cedule s nápisem: Soukromý pozemek hlídaný psem, a cosi co mohla být cesta. Postesknu si " tak nic". Lehce unaven neustálím horkem nabírám směr k domovu. Doma asi hodinku odpočívám a je večeře. Po večeři už jen odpočívám, sleduju film a píšu deník.

Den třetí ...

První den ve škole ...

Ale od začátku ...

Ráno vstanu, svěží, optimistický. Následuje snídaně. A ...

No jasně, cesta do školy. No cesta?! Měl jsem to i s odvozem. Má paní domácí, společně se sousedkou, která šla také do stejné školy, nás tam dovezla svým autem. Jako abychom ten první den měli jednoduší. Jsem ve škole. Snažím se co nejvíce pochytit, ale ne vždy úspěšně. Nu což, je to první den. Po čtyřech hodinách ve škole končí vyučování. Přemýšlím co dál?! Nakonec se snažím ověřit, že opravdu končí? Opravdu je to vše. Dostanu naprosto ztřeštěný nápad. Půjdu pěšky domů. Ty jo, opravdu najdu cestu? Jdu. Občas nahlížím do google map a překontroluju správný směr. Kupodivu nebloudím. Přicházím na okraj města. Mé zraky upoutá včera navštívený akvadukt. Super ... teď už vím kudy. Směle vyrážím k akvaduktu a pak stejnou cestou jako včera domů. Domů přicházím notně zmožen horkem a zpocený. Opláchnu se. Pak mi to přeci jenom nedá?! Mám skoro celé odpoledne?! Nedale. ko stojí krásný kostel. Teda ona jeto spíše katedrála v maorském slohu. Beru foťák a vyrážím. Horko trochu polevilo a sluníčko se schovává za mraky. Jdu pomalu směrem k cíli. Fotografuji vše co se mi líbí. Samozřejmě i katedrálu, která je mým hlavním cílem. Úžasná stavba ... úžasné je i okolí. Vše si pečlivě prohlídnu a nakouknu i dovnitř. Je opravdu co obdivovat. Asi po hodince a plný dojmů mířím zpět k domovu. Doma v klidu kontroluji co jsem nafotil. Povedlo se ... Osprchuji se, abych smyl prach a pot. Je mi super. Spokojeně odpočívám, čtu knížku a dopisuju deník. V sedm hodin přichází večeře. Večeře je super. Zprávy, které se dozvídám už o poznání horší. Doprava autem už nebude, byla jen první den. Informace, že můžu jet autobusem mi náladu moc nespraví. Napadají mne otázky jako. Kde je zastávka? Kde vezmu lístek? A cena? Dvě eura?! To také není zrovna hit. Tak můžeš jít pěšky ... Vykulím nedůvěřivě oči?! Poradím ti zkratku. Rezignovaně souhlasím. Nedůvěra však přetrvává. Odcházím z večeře a ve svém pokoji poslouchám film. Usínám s očekáváním dalšího.

Den čtvrtý ...

Ráno se probouzím. Jak už se pomalu stává pravidlem. Následuje snídaně. Je sice jednoduchá, ale dobrá a potěší i káva. Instrukce k cestě do školy a můžu jít. Jak záhy zjišťuji, cestu už z části znám. Celkem rychle si dělám konkrétní představu. Pokračuji v cestě s občasnou kontrolou v google mapách. Asi po čtyřiceti pěti minutách cestou necestou mě vítá budova školy. Super, tak jsem to dal. Ve výuce angličtiny mám střídavé výsledky. Některé věci mi vyloženě jdou, ale některými se prokousávám jen velice obtížně. Nu což, je to druhý den. Těžko můžu čekat zázraky. Po škole jdu stejnou cestou jako předešlí den. Potřebuji nakoupit vodu. Zdejší voda v kohoutku není zrovna dvakrát pitná. Nakoupím. Obtěžkán balenou vodou pokračuji do svého bydliště. Přijdu na pokoj, odložím tašky a doslova se složím na postel. Zachvátí mne lenora. Celé odpoledne odpočívám a čtu příspěvky na sociálních sítích. Večeřím v obvyklou dobu. Večer již jen sleduji film. Jdu spát.

Den pátý ...

Ráno vstanu, obléknu se a nasnídám. Stává se z toho pomalu a jistě rutina. Snídám pomalu a dlouho. Cestu jsem si prošel včera a už vím co můžu očekávat. I když po ránu nebývá takové horko i tak mi dá cesta zabrat. Ve škole žádná změna. Čtyři hodiny výuky při kterých někdy exeluju, ale někdy jsem jen do počtu?! Jelikož nemusím dnes nakupovat jdu stejnou cestou i zpět domů. Po příchodu domů asi hodinu odpočívám. Přemýšlím kam dnes půjdu na procházku? Výborným cílem je kopec, který se nachází oproti katedrále, jež jsem navštívil přede dvěma dny. Beru batoh s fotovybavením a jdu. Hned mezi dveřmi mne zastavuje déšť. Chvíli čekám. Přeháňka je krátká a málo vydatná. Sotva smyje prach. I když jsou ještě mraky a vyhlídky jsou nejisté, nenechám se odradit a jdu. Je sice pod mrakem, ale světlo je zajímavé. Pod kopcem se rozhlédnu a jdu postupně nahoru. Po cestě objevuji zastavení se sousošími. Již po několika zastávkách mi dochází, že jde o křížovou cestu. Jdu a postupně fotografuji jedno zastavení za druhým a přemýšlím co očekávat na hoře. A co jsem objevil? Malý amfiteatr. Bohužel nevím k čemu přesně slouží. Pravděpodobně se jedná o významné poutní místo. Při pohledu dolů jsem doslova ohromen. Z jedné strany shlížím na již několikrát zmiňovanou katedrálu i s celým prostranstvím a opodál městečko ve kterém bydlím. A na další straně? WOW ....

Vidím maják na skále a za ním Středozemní moře. Z podmraků začíná svítit slunce. Maják je zpola ve světle, zpola ve stínu. Je to neuvěřitelná scenérie. Sedím a zírám s otevřenou pusou jaké scenérie dokáže příroda vykouzlit. Tikot hodinek mne ale vrací do reality. Čas neúprosně utíká a neptá se. Je čas? Je čas jít? Scházím z kopce dolů a směřuji k domovu. Doma nastávají již tradiční procedury. První na řadě jsou samozřejmě fotografie. Jsem nadšen, dopadli fakt dobře. Druhá v řadě sprcha. Je potřeba smýt prach a pot posbíraný po cestě. Odpočinek a večeře. A po večeři? Sledování filmu a spánek.

Den šestý ...

Ráno vstávám, nasnídám se a jdu do školy. Vše se děje automaticky a nemusím u toho ani přemýšlet. Ani ve škole se nic nemění. Cesta ze školy, odpočinek. A co pak? No jasně, procházka. A kam dnes? V mapě nacházím kapli nedaleko pobřeží. V hlavě mi bleskne. To je ono. Jdem. Beru batoh a vyrážím. Občas kouknu do mapy v telefonu. Po třiceti minutovém kličkování městem se dostávám k příkrému kopci s vybetonovanou cestou. Stoupám na horu a přemýšlím co objevím. Objevuji malou budovu bez oken. Nu což?! Fotografuji ... Rozhlížím se kolem ... Výhledy jsou úžasné ... Betonová cesta, po které jsem přišel, vede dál. Dostávám troufalí nápad. Co se podívat, jestli se dostanu na pobřeží? Vyrážím ... A kdo hádal, že jsem na pobřeží došel, vyhrává a může si připsat tři body. Výhled byl super. Bylo to však už po druhé a nemělo to už to kouzlo. Když jsem se dost vynadíval a zafotografoval si, zamířil jsem zpět do svého dočasného domova a pak by následovali obvyklé procedury. Ale moment, moment ... Cestou zpět jsem se krátce zastavil u městského kostela a udělal několik fotografií. Teď už to bylo opravdu vše a já pokračoval domů. Pak už bylo to stejné jako vždy.

Den sedmý ... Nastal pátek

Snídaně, cesta do školy, škola. Aaa ... byl test. Jak já nesnáším testy ... A fakt je, že jsem zrovna neexceloval?! Má malá znalost angličtiny a malá slovní zásoba se ihned projevili a já jsem si skvěle zaplaval. No jo, tak nic ... A odpoledne? Nebylo to o mnoho lepší. Počasí si hrálo na apríla a slunce si vzalo dovolenou. Ale nenechal jsem se zviklat. Na procházku jsem šel. Bohužel jsem špatně odbočil, ale našel jsem si jiný cíl. Cílem se staly skály, které na obrázcích vypadali slibně, ve skutečnosti však jako nic moc. Přeci jenom jsem udělal pár fotografií. Ale co dál?! V mapě jsem našel místo na pobřeží, které vypadalo nadějně. Vyrážím. Nakonec se místo ukázalo jako propadák. Kromě několika soukromích políček a silnice jsem neobjevil nic ... A výhled na moře? O tom jsem si mohl nechat tak leda zdát. Zklamaně jsem odcházel domů a utěšoval se, že i tohle se může stát. Asi jsem fakt neměl dobrý den. Doma jako obvykle ...Sprcha, večeře a film. Přeci jen malá změna ... Přes noc byla taková bouřka až se třásli okenice a dost pršelo ještě druhý den dopoledne ...

Příběh má pokračování ...