U královny ze Středomoří 1. část

Abych vám mohl vyprávět tento příběh, je potřeba vrátit se nějaký ten rok zpět. Píše se rok 2016 možná 2017 vlastně už ani nevím. A já začínám pociťovat překážku ve své neznalosti anglického jazyka. Přihlásím se na kurz výuky anglického jazyka, bleskne mi hlavou?! No a jako vždy nebylo daleko k činu. Přihlásil jsem se tedy do jazykové školy. Strávil jsem zde jeden rok. Já vím, není to zrovna mnoho. Pořád ale je to lepší než nic. A navíc základní povědomí jsem získal.

Neuplynula však dlouhá doba a své nabité znalosti jsem měl možnost si ověřit v praxi. Praštil jsem se špatně placenou prací v České republice a přes agenturu se přihlásil na práci v Holandsku. Posílen důvěrou ve své schopnosti a nabité znalosti angličtiny jsem vyrazil vstříc budoucnosti. Noo nebudu rozebírat podrobnosti a není to ani náplní našeho vyprávění. Omezím se jen na konstatování, že má znalost angličtiny se ukázala jako nedostatečná ... Ale i přes tento hendikep jsem přežil více jak čtyři měsíce ... Nejenom v zaměstnání, ale i mimo něj bez větších kotrmelců. Po návratu do České republiky ale vyvstala otázka co dál?

No a jaká byla odpověď?

Dostal jsem spásný ale celkem trhlí nápad. Přihlásit se na jazykový kurz v zahraničí. Kdo hádal že angličtiny má tři body.

Ale rychle dál ... Čas rychle utíká a nepočká než se rozhoupeme ...

Takovým nepsaným druhým krokem byla návštěva výstavy Holiday World v únoru 2020. Zaujal mne zde stánek agentury, která zajišťovala jazykové pobyty po celém světě. A jako vždy, dle mé filosofie, k činu byl jen krok ... A já hned na místě začal vyzvídat jaké by byly možnosti. Možností bylo pochopitelně nespočet, ale mne jako magnet přitahoval středomořský ostrov Malta. Dlouho jsem nedokázal odolávat ... Už na místě jsem se předběžně dohodl, že strávím na ostrově Malta čtrnáct dní výukou angličtiny.

Z výstavy jsem odjížděl naprosto spokojen a připraven poprat se s angličtinou a zvítězit. Skončil únor, započal březen a já ho trávil vyřizováním formalit a přípravou na odjezd. Noo ano, nikdy to není tak jednoduché ...

To takhle jednoho dne asi uprostřed března někdo zaklepe na dveře ... Otevřu ... A kdo se neobjeví ... On pan Murphy. Povídá: počkat, počkat panáčku, to bys měl moc jednoduchý. Zapomněl si se seznámit s panem Covidem. Ten teď vládne Evropě a možná i celému světu. A musí to schválit ... No jo, ale pan Covid měl svou hlavu a mé plány smetl ze stolu.

Kdo uhodl může si připsat tři body.

Velice zklamán a jen velice nerad jsem vše odložil na podzim doufaje, že bude líp ... Jasně, nebylo ...

Kdo uhádl, má zase tři body.

Na jaře dalšího roku to nebylo o mnoho lepší, tak jsem to ani nezkoušel.

S příchodem léta se neobjevilo jen sluníčko, ale i naděje. Naděje, že by se má cesta mohla přeci jenom uskutečnit. Tou nadějí bylo zavádějící se očkování. Očkování proti zákeřnému Covidu, který v té době svíral už celý svět. Očkování probíhalo jen velice pomalu, od nejstarších obyvatel, ale stejně netrpělivě jsem očekával a pevně rozhodnut, že jakmile to bude možné nechám se očkovat. Mým rozhodným časem se stal konec května, kdy jsem dostal první dávku. A o měsíc později druhou. Obdržel jsem také certifikát, který to potvrzoval.

Někdy na konci května nebo na začátku června es ozvala také agentura, že školy jsou již otevřené a je možné absolvovat výuku. V duchu svých cestovatelských tradic jsem zvolil září. Po konsultaci se školou na Maltě byl datum stanoven na 25. září plus následující dva týdny. Asi týden před vlastním odjezdem jsem začal vše dávat dohromady a připravovat se k odletu. Agentura, která mi zajišťovala vlastní kurz fungovala téměř dokonale a vše klapalo jak má. V sobotu 25. září nastal vytoužený den. Ráno poté co jsem vstal a nasnídal jsem se. Pobral jsem batohy a vydal se na vlakové nádraží.

Měl bych ještě poznamenat, že bydlím na jihu Čech a na místo odletu, kterým bylo pražské letiště Václava Havla, se tudíš musím ještě nějak dopravit.

Ale zpět na vlakové nádraží. Nastoupím do vlaku. Vše funguje jak na objednávku. S několika minutovým zpožděním přijíždím na hlavní nádraží do Prahy. Pořád s velkou rezervou. Téměř ihned přestupuji na autobus, který spojuje letiště a hlavní nádraží. Vystupuji na zastávce a přecházím do nedalekého terminálu. Při pohledu na informační tabuli zjišťuji, že mám ještě dvacet minut než se otevře přepážka. Tak nějak čekám, přešlapuju v očekávání otevření přepážky. Výborně, přepážka se otvírá. Jdu k přepážce, je zde jen několik lidí. Jsem skoro na řadě. Tu mi zaklepe někdo na rameno. Hle, kdo se zjevil. Pan Murphy. A spustí: počkat, počkat nezapomněl jsi na něco? Přemýšlím, ale nic mne nenapadá?! Máš příjezdový formulář na Maltu? Mám sebou kupu papírů, ale tento jediný nemám?! Začínám blednout a zachvacuje mne panika. Běžím na informace a snažím se zjistit co se s tím dá dělat. Pracovnice na informacích mne posílá za roh k počítačům. Po třiceti minutách zápasení se mi podaří nějaký ten formulář stvořit. Vracím se k přepážce, ale pan Murphy se nenechá odbýt. Máš sice příjezdový formulář, ale do české republiky. Ten budeš potřebovat až zpátky. Vrací se mi panika a jsem zoufalí. Zčista jasna se mne ujímá nedaleko stojící mladý pár, který cestuje stejným letadlem. Jsem velice příjemně překvapen, že i v české republice se takové věci stávají. Po deseti minutách boje s mobilními telefony je správný formulář na světě. Nenápadně se vetřu k přepážce a chlubím se formulářem. Heuréka, vše se uzavírá a já jsem propuštěn dál. Pan Murphy zjišťuje, že definitivně prohrál a zklamaně odchází. S pocitem alespoň malého vítězství nastupuji do letadla.

Po dvě a půl hodiny trvajícím letu, kdy se vlastně moc nedělo, přistáváme na letišti Luqa na hlavním maltském ostrově. Vystoupím z letadla a nastoupím do přistaveného autobusu, který mne převeze do nedalekého terminálu. Vstoupím do budovy a mířím k pásu se zavazadly, kde strávím několik minut čekáním na svůj batoh. Již s batohem mířím směrem k východu. Čeká mne však ještě vyřízení úředních formalit. Zde se ovšem naskytne malý zádrhel, když pracovnice na přepážce po mne vyžaduje nějaký formulář a já na ni nechápavě koukám a snažím se pochopit co chce?! Poměrně rychle mi dochází co by to mohlo být. Ve spěchu hledám těžce nabitý příjezdový formulář. Pracovnice spokojeně pokyvuje a pouští mne dále. Pokračuji, kousek před východem upoutá mou pozornost dobře vypadající slečna držící papír s názvem školy kam mířím.

Připadám si jako ve filmu. Oslovuji slečnu a snažím se zjistit, zda jsem já ta osoba na kterou čeká. Úspěch, čeká na mne. Odcházíme na parkoviště a nasedáme do černého BMW. Moje ego cestuje směrem vzhůru. Sedím na zadní sedačce. Ty jo, to jako fakt ... Musím se pousmát při představě, že jsem jako ředitel nějaké úspěšné společnosti. Mé ego se rychle vrátí na svoji původní úroveň ve chvíli, kdy zjistím, že slečna mne vyklopí v přístavu.

Zklamaně vystoupím a teď už sám procházím budovou a nastupuji na trajekt na ostrov Gozo. Jdu skrz a mířím na venkovní palubu. Své batohy odkládám na lavičku a mířím k zábradlí. Můj pohled plynule přechází z tmavé, ale hvězdami posázené oblohy na tmavou vodu podemnou, jen s bílými vrcholky vln. Pomalu mi vše dochází ... Ty jo ... Já pluju sám na lodi vodami Středozemního moře. Vybaví se mi mé čtyři měsíce v Holandsku, kdy jsem se poprvé v životě dostal na mořskou pláž. Splnil jsem si tak jedno ze svých mnoha přání. Tak teď si mohu odškrtnout další úroveň. Pluju sám na lodi vodami Středozemního moře. Co na tom, že to "jen" trajekt mezi ostrovy. Ale už se začínají objevovat světla ostrova Gozo a pomalu přistáváme, takže zpět rychle do reality. Jen velmi neochotně poberu batohy a jdu směrem k východu. Vystupuji z lodi, procházím budovou.

A hele, slečna s cedulí. Použiju stejný postup jako na letišti a zase slavím úspěch. Jdeme společně k autu. No jo jen peugot?! Nastupuji. Po krátké jízdě zastavujeme u domu.

Vítá nás již starší žena, ale je velice příjemná. Odvádí mne do pokoje ... koukám ... Jednoduše vybavený, ale velice útulný pokoj. Odkládám své věci na zem a snažím se zjistit co a jak. Velice potěší pohled na v rohu se schovávající večeři a vodu. Poté co vyřídím "hm ..." formality?! Paní domu se vrátí do svého a já osamím. Pojím večeři a doplním tekutiny. Po celodenním cestování zpocený a zalepený jdu do sprchy. Obrovská úleva ... Čistý a nově oblečen se hned cítím lépe. Jdu spát. Spánek ale nepřichází a já se snažím srovnat si myšlenky z celého dne. Usínám ...

Příběh má pokračování ...