Sofiina odysseia 

9.část

Za svítání přistáváme na letišti v Bratislavě. Projdeme hladce bezpečnostní kontrolou. Jdeme k pásu na zavazadla. Zatím se však nic neděje … Usedáme tedy na lavičku. Klábosíme o kde čem. Najednou se ozve alarm … Procitnu a zpozorním. Hala je prázdná …? Překvapeně se rozhlížím … Mou pozornost upoutá běžící pás na druhé straně haly. Jsou na něm jen dvě zavazadla … Ty naše. Vystřelím z lavičky jako raketa. Z druhé strany přibíhá pán v uniformě ostrahy a paní v civilu. Tváří se velice nesmlouvavě. Omlouvám se jak jen to dokážu. Nakonec vše akceptují a my můžeme odejít. Uf … Uf, to bylo jen tak tak …

Na zastávce před budovou letiště nastupujeme do autobusu městské dopravy. Jedeme na hlavní nádraží. Na nádraží ukládáme většinu zavazadel do boxu. Chtěl bych využít toho, že je ještě brzy. Jako konečnou tečku za touto cestou bych chtěl navštívit jedno místo. Křížovou cestu v Bratislavě.

Kalvárie ( křížová cesta), z latinského slova Calvária, hebrejsky Golgota, představovala podle svědectví evangelií místo ukřižování Ježíše Nazaretského v Jeruzalémě. V období raného středověku se v Evropě začala šířit nová zbožnost spojená s cestou zastavení napodobujících Kristovu bolestnou cestu. Při obcházení věřící rozjímají o velikosti a smyslu Ježíšova utrpení podstoupeného pro spásu lidstva. Jedna z prvních a zároveň nejvýznamnějších Kalvárií na území Slovenska i v celém Uhersku začala vznikat v roce 1694 nad Bratislavou. Její výstavbu iniciovali a vedli členové Tovaryšstva Ježíšova – jezuiti, podobně jako tomu bylo i v jiných městech na území Slovenska.

Znamení vítězného Kristova kříže bylo postaveno na místě, kde pár roků před tím vlála zástava nepřátel obléhajících město. V letech 1696 až 1702 nahradili dřevěné provizorní zastavení zděné s malovanými výjevy a sochařskou výzdobou hlavních postav z dílny významného vídeňského sochaře italského původu Giovanniho Gulianiho ( 1663 – 1744). Ani tehdy však Kalvárie nebyla zcela hotova.

K jejímu dokončení došlo až v dvacátých létech 18. století.

Po doznění nepříznivých událostí, posledního protihabsburského povstání ( 1703 – 1711). Po morové epidemii ( 1712 – 1713). Na několik desetiletí se potom stala pevnou součástí náboženského života věřících starého Prešpurku ( dnes Bratislava). Koncem 18. století přečkala nepřející období Josefínských reforem. Po napoleonských válkách a nepokojích, které zmítali Evropou na začátku 19. století, byla výrazněji obnovena. V roce jejího dvoustého výročí byla opět obnovena a celý areál upravený. Takto potom přečkala další desetiletí. Dokonce bez větší újmy přečkala i druhou světovou válku. Nástupem komunistického režimu, nepřejícího církvi a jejím náboženským projevům, však nastali i pro bratislavskou Kalvárii zlé časy. Od padesátých let došlo k jejímu vědomému ničení a devastaci. A přestože v roce třísetletého výročí již bylo možné oslavovat, nebylo co. Kalvárie byla už dávno úplně zničená, komunismus nepřežila. Jednou z mála památek, které se v krajině zachovali byl kříž s ukřižovaným a ruina jediného, původně čtvrtého zastavení s výjevem Ecce homo nad dnešní Pražskou ulicí. V některých sbírkách se kromě toho zachovali torza některých soch z výzdoby zastavení.

Nový rozměr mariánské úcty přibyl v roce 1892, když tady zásluhou kněžny Gabriely Szapáryové ( 1834 – 1912) v bývalém kamenolomu vybudovali lurdskou jeskyni a na čelní straně svahu pod mariánským kostelem do skalní niky vložili sochu Panny Marie Lurdské. Zakrátko se z tohoto místa stalo vyhledávané místo modliteb. O vyslyšených prosbách a přímluvách Panny Marie svědčí množství děkovných votivních tabulek, kterých se tu za sto let instalovalo na 4 200. Areál jeskyně byl upravený ve stylu lesoparku s využitím původních dřevin zarostlého kamenolomu. Nejstarším a nejkrásnějším zachovalým stromem, z těch původních, je solitérní javor mléčný ( Acer platonoides) stojící vpředu vlevo.

Tudíž jen s foto vybavením vycházím jakoby do ulic nad hlavní nádraží. Původně jsem chtěl jít sám. Vojtěch však projevil neodbytnou vůli jít také. Proplétáme se několika ulicemi. Nakonec jdeme do celkem prudkého kopce obklíčeného stromy. Po asi deseti minutách supění do kopce potkáváme starší paní na procházce. Pro jistotu se optám zdali neví, kde se křížová cesta nachází. Ví … Velice ochotně nám vysvětluje, kde máme odbočit. Není to z cesty vidět. Řídíc se její radou pokračujeme v cestě. K mému překvapení přicházíme k lurdské jeskyni. 

Nezaváhám … Vybaluju fotoaparát a pořizuju několik fotografií. Pochopitelně dopřejeme několik desítek minut tomuto pozoruhodnému místu pokory. Mou pozornost upoutají schody … Bude to cesta dále …? Je to možné … Vyzkoušíme to. Jdeme tedy do schodů s očekáváním … Na vrcholu, kousek od hrany skály, nalézáme malý kostelík. Pořizuju pár fotografií a pokračujeme v cestě. Proplétáme se několika ulicemi až přicházíme na kopec s ukřižovaným Ježíšem. I tomuto místu věnujeme několik desítek minut. Určitě si to zaslouží. Pořídím několik fotografií. Chceme pokračovat po křížové cestě. Jak vidno kapličky nejsou na svých místech. Místo nich jsou zde "jen" obrázky pověšené na stromech. Kapličky zastavení křížové cesty pohltil čas minulého režimu. Avšak není potřeba zoufat. Na místě původních zastavení se již budují kapličky nové. Cestu však přeci jen alespoň symbolicky procházíme. Její konec spočívá na pražské ulici hned vedle nádraží. Na hlavní nádraží míříme i my. Výprava nakonec zachvátila celé dopoledne.

Na nádraží chvíli oddechujeme. Padne dokonce návrh, že by jsme odjeli dříve … E shop dopravce nás ovšem přesvědčí o opaku. Všechna dřívější spojení jsou obsazena. Zbývá tím pádem pár hodin … Nechce se nám prostě čekat na nádraží. Nakonec se shodneme. Půjdeme se podívat na Staré město. Proběhneme nám už dobře známé ulice a ocitáme se zde. Naše kroky sami míří na náměstí SNP. I když jsem tudy šel mnohokrát nikdy jsem neměl možnost si ho náležitě prohlédnout. Až nyní. Náměstí dominuje sousoší památníku SNP.

Pamatuj živý,

na rok čtyřicátý čtvrtý,

Když odhodláni k smrti

povstali proti fašistické smrti

synové věrní

a holou hrudí zaštítili matku

To broněli už zore,

které rozžel na obzoru Stalingrad.

Tento nápis zdobí sousoší tří bronzových postav. Partyzána a dvou žen.

Původně Tržní náměstí, kde se konali každodenní, týdenní nebo výroční trhy. Dnešní název " Slovenského národního povstání" nese od roku 1962. Od roku 1949 do roku 1962 zde stála socha Stalina od Pavla Bána. Postavili ji ještě žijícímu generalissimovi jako blahopřání k 70. narozeninám. Památník partyzána se dvěma postavami žen byl odhalen během období normalizace, v roce 1974, při 30. výročí SNP. Autory soch jsou sochař Jan Kulich a rektor Vysoké školy výtvarných umění architekt Dušan Kuzma.

Náměstí SNP je hlavní shromažďovací prostor ve městě. Právě zde se konaly masové demonstrace během Něžné revoluce v roce 1989. V roce 2018 se na náměstí sešlo ještě více lidí po tragické vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Davy protestujících dosáhly odstoupení premiéra, ministra vnitra a policejního prezidenta. Zodpovědných za morální rozvrat v politice i zemi.

Strávíme zde několik desítek minut na lavičce. Po relaxaci pokračujeme dál. Jen tak bez konkrétního cíle procházíme celé náměstí i jeho okolí. V našem pomyslném hledáčku se objevil františkánský klášter.

Kostel zvěstování pána je v současnosti nejstarším funkčním kostelem na území Starého města Bratislavy. Byl vysvěcený 24. března 1297. Přítomni byli uherský král Ondřej III., Nitranský biskup a další uherští biskupové. Vysvěcením kostela byl pověřen biskup Jakub, vikář ostřihomského arcibiskupa Lodomíra. Ve 14. století byl ke kostelu přistavěn i středověký klášter. V 17. století byl kompletně přestavěn. Později dostavován a upravován.

Legenda praví, že kostel nechal postavit uherský král Ladislav IV. Na památku svého vítězství nad českým králem Přemyslem Otakarem II. 24. března 1278.

V 16. – 19. století, při korunovaci uherských králů v katedrále svatého Martina, zde byli vybraní lidé pasováni na rytíře. Jako rytíři zlaté ostruhy.

Kostel obsahuje vzácnou relikvii. Torzo svatého Reparáta, jáhna a mučedníka ze 4. století. Relikvii uchovává relikviář k tomuto účelu postavený.

Svatý Reparát působil jako jáhen ve městě Nola nedaleko Neapole v Itálii. Zemřel v roce 353, když mu byl vyříznut jazyk a uříznuta pravá ruka. Byl pohřben v Římě na hřbitově svatého Vavřince do roku 1769. V tomto roce, na žádost Eugena Kósy, byl vykopán a přestěhován do Bratislavy.

Svatý Reparát je dnes patronem těch, kteří chtějí změnit svůj život k lepšímu. V minulosti byl také místem častých návštěv bratislavských studentů.

Teda musím se přiznat, že jsme nenavštívili ani kostel, ani klášter. Nakonec jsme část odpoledne dleli v zahradě. Však i to se počítá.

Ale odpolední čas se kvapem krátil a bylo potřeba pomýšlet na odjezd. Opouštíme proto klášter i zahradu a neochvějně se vracíme na hlavní nádraží. Zde nasedáme do vlaku mířícího do Čech. Pochopitelně jako obvykle alespoň o deset minut opožděného. Po jedné a půl hodině zastavujeme na hlavním nádraží v Brně. Já přebíhám na svůj vlak do jižních Čech a Vojtěch pokračuje do Prahy. Po dalších třech hodinách ve vlaku a půlhodinové cestě přes město spočívám doma. Naprosto vyčerpaný, ale plný dojmů …

Ještě se sluší poznamenat, že informace jsem čerpal:

Kalvárie Bratislava

doprovodná tabule, spectacularslovakia.sk

památník SNP

monuments-remembrance.eu

kostel Zvěstování pána ( františkánský klášter)

frantiskani.sk, en.wikipedia.org