Sofiina odysseia
8. část
Později odpoledne … Poté co polevilo největší vedro. Odpočinuti a dobře naladěni jdeme na druhé kolo objevování zajímavých zákoutí města Sofie.
Vydáváme se ulicí Car Osvoboditel. Jen co přejdeme první křižovatku zaujme naše pohledy nepřehlédnutelný památník cara osvoboditele. Nachází se na prostranství mezi hotelem Intercontinentál a budovou bulharského parlamentu.
Památník s jezdeckou sochou zde stojí na počest ruského cara Alexandra II.
Autorem neoklasicistního památníku je italský sochař Arnoldo Zocchi, který na konci 19. století vyhrál projekt. Na návrhu památníku se také podílel bulharský architekt Nikola Lazarov. Památník je postaven z černé leštěné žuly pocházející z pohoří Vitoša.
Střední část památníku tvoří basrelief zobrazující skupinu ruských a bulharských vojáků vedených bohyní vítězství Niké, jenž vysoko zvedá svůj meč. Skupinu obklopují portréty velkovévody Nicholase Nikolajeviče, hraběte Ignatieva a generálů Josefa Vladimiroviče Gourka a Michaila Skobeleva.
I když památník nebyl v našem pomyslném plánu nelze se u něj alespoň na chvíli nezastavit.
Avšak my po krátké přestávce pokračujeme dále ulicí Car Osvoboditel. Míjíme několik zahrad. Také chrám svatého Mikuláše Divotvorce, jenž navštívili jsme již dopoledne. Procházíme kolem bulharské národní banky pořád dále. Naším cílem je Centrum starověké Serdiky. Křižovatka hlavních ulic Decumanus Maximus a Cardo Maximus. Znalec řecké a thrácké historie bude jásat. Však běžný turista bude svým nadšením asi šetřit, neb pár kamenných zdí mu mnoho neřekne. Naše následující zastávka není daleko. Téměř hned vedle v sousedství leží Archeologická rezervace Ulpia Serdika.
Serdika bylo první jméno hlavního města bulharské republiky Sofie. Založeno bylo Thráckým kmenem Serdi v 8. – 7. století před n. l. V roce 45. před n.l., poté co umírá thrácký král Rhoemetalces, stává se Thrácie součástí římské říše. Během vlády císaře Trajána ( 98 – 117) získává vesnice Serdica status města. Jenž od této doby nese název Ulpia Serdica, což znamená město Serdi.
Během druhého století bylo město centrem provincie Vnitřní Thrácie. Za vlády císaře Marka Aurelia a císaře Commoda (176 – 192) byla Serdica opevněna silnou pevnostní zdí. Byl zachycen horký minerální pramen a byly vybudovány městské veřejné lázně.
V roce 310 již vážně nemocný císař Gaius Galerius Valerius Maximianus chápe neudržitelnost konzervativní politiky a vypracovává toleranční edikt, jenž křesťanství označuje za religio licita ( povolené náboženství). Edikt je zveřejněn 30. dubna 311 v Nikomédii.
Po náboženské reformě císaře Konstantina Velkého se Serdika stala sídlem biskupa, přičemž hlavními místy pravoslavné církve byly rotunda svatého Jiří a bazilika svaté Sofie. Za časů biskupa Protogenese v roce 343 se v Sofii konal koncil. Zúčastnil se ho svatý Atanáš Alexandrijský a další biskupové římské říše.
V roce 447 Hunové vedeni Attilou vypálili Serdiku.
V létech 527 – 565 císař Justinián přestavěl město a postavil kostel svaté Sofie
V roce 809 Khan Krum dobyl Serdiku a dal jí jméno Sredets.
První zaznamenané jméno Sofie bylo ve Vitošské listině krále Ivana Šišmana.
Město Sofie se stalo hlavním městem Bulharska 22. března 1879.
Podobných míst, odkazujících na ranou historii Sofie, nalezneme určitě více. My jsme však navštívili tyto dvě. Jen tak o ulici dále se nachází poslední a jediná zachovalá mešita v Sofii. Mešita Banja Basi.
Mešitu navrhl hlavní státní architekt osmanské říše Sulejmána I. a II. Koca Mimár Szinán aga v roce 1566 jako součást většího komplexu budov. Součástí komplexu byly také turecké lázně napájené z termálních pramenů. Pouhé pozůstatky těchto lázní nalezneme blízko mešity. Objeveny byly v létech 2003 a 2004.
Szinán, jenž navrhl mešitu je také podepsán pod Szelimskou mešitou v Ediru a pod Modrou mešitou v Istanbulu v Turecku.
Budova má jednu velkou kupoli o průměru 15 metrů. Před vstupem do budovy je předsíň podepřená čtyřmi sloupy. Oblouky mezi sloupy jsou ve tvaru oslího hřbetu. Nad nimi jsou tři malé kovem opláštěné kupole. Modlitební místo z červených cihel je čtvercové. Podlahu kryje červený koberec. Na stěnách lze číst citáty z koránu.
Mešitu je možné navštívit i mimo dobu modliteb. Ženy si však musí zakrývat hlavu.
Na prostranství nedaleko mešity …
Trochu mne zaskočila busta 28. amerického prezidenta Thomase Woodrow Wilsona. Bustu navrhl bulharský sochař Georgi Chapkanov. Busta je projevem vděčnosti Bulharska za roli státníka při zachování bulharské suverenity po skončení první světové války na versaillské konferenci v roce 1919.
Následně notně unaveni usedáme na lavičku a relaxujeme. Teplé počasí a stín vzrostlých stromů k tomu přímo vybízí. Zaujme nás budova ležící přes trávník. Esteticky velice zajímavá budova jejíž předbíhá kašna s tryskající vodou. Jak zjišťujeme později, budova jsou teď již bývalé veřejné lázně.
Centrální minerální lázně jsou dominantou města Sofie. Města známého minerálními prameny v této oblasti. Veřejné lázně existují v Sofii přinejmenším od 16. století. Český cestovatel Hanse Dernschwam, jenž Sofii navštívil v létech 1553 – 1555, popsal lázně takto:
Lázně se nacházejí na náměstí. Před vchodem je velká čtyřúhelníková budova s kulatou kupolí v řeckém stylu nahoře, jako Panteon v Římě. Je bohatě pokrytá bílím mramorem. Velké vodovodní potrubí, které vede vodu do lázní, je vyrobeno z hrnčířské hlíny. Každá trubice je dlouhá přibližně jeden vídeňský loket a jednotlivé trubky procházejí jedna druhou. Jsou omítnuté, jak jsem to viděl také v Siebenburgenu ( Transylvánie), ve starých budovách v Thorenburgu ( Turda).
Lázně fungovali jako veřejné do roku 1986, kdy byla budova uzavřena kvůli technickému stavu a možnému zřícení střechy. Následně byla budova částečně zrekonstruována a důkladně vyčištěna. Od září 2015 je zde umístěno Sofijské historické muzeum.
Relaxací na lavičce setrváváme i desítky minut ... Relaxace je velice příjemná. Však čas pádí jako běžící mustang … Nás ale čeká ještě jeden cíl. Vracíme se na hlavní ulici. Jdeme kousek zpět v našich stopách. Vnitřní nádvoří bloku budov státních úřadů skrývá historický skvost. Rotundu svatého Jiří.
Kostel svatého Jiří je pozdně antická rotunda. Postaven byl ve čtvrtém století z červených cihel. Na stěnách je pět vrstev částečně dochovaných fresek. Nejstarší vrstva je římsko – byzanská s květinovými motivy pocházející ze čtvrtého století. Druhá vrstva odpovídá bulharskému středověkému stylu s anděli z 10. století. Třetí je z 11. a 12. století. Čtvrtá je ze století čtrnáctého. Pátá vrstva je významná islámskými ornamentálními motivy. V kostele byli uchovány svaté ostatky patrona Bulharska Jana z Rily. Podle legendy sloužili k léčení byzanského císaře Manuela Komnéna. Relikvie uchvátili Maďaři v roce 1183, kdy spojené síly Srbska a Maďarska napadli a vyplenili město.
Kostel je částí většího archeologického komplexu. Za apsidou jsou antické ruiny:
- část římské ulice se zachovalým odvodněním
- základy velké baziliky
- pravděpodobně veřejné budovy
- některé menší budovy
Jedna z budov byla vybavena hypokaustem. Dnes jsou vidět dlaždice zvedající podlahu.
Přes svou malou velikost kostel nezapře podobnost s rotundou Galerius v Soluni. Svatý Jiří, který se nese v duchu rané křesťanské éry a bulharské středověké kultury, má obrovský kulturní dopad. Je předmětem rozsáhlého výzkumu a oprávněného zájmu nejen mezi pravoslavnými a katolickými církevními obcemi, významnými představiteli vědy a kultury, ale přitahuje i mnoho poutníků a běžných turistů.
Raně křesťanský kostel svatého Jiří je považován za nejstarší budovu v moderní Sofii. Je součástí bulharské pravoslavné církve.
Kostel svatého Jiří je fascinující dílo, jenž přečkalo staletí v téměř nezměněné podobě. Žel ubývající světlo nám dává na vědomí, že neodvratně přichází západ slunce. Je potřeba pomýšlet na návrat. Neboť cesta přes velkou část Sofie zabere nějaký ten čas. Tedy jdeme … Na ubytování přicházíme již za tmy. V klidu povečeříme. Čekají nás ještě dva úkoly … Prvním je obvyklá rutina provázející každý den. Dobytí elektroniky. Druhý úkol, o poznání smutnější, je sbalení věcí. Vždyť zítra již odlítáme … Krátký spánek. Budík neomylně prosazuje čas vstávání. Do zavazadel doplníme zbytek věcí a odcházíme na metro. Stanice metra je naštěstí jen přes ulici. Několik minut zápasíme s turniketem, ale vítězíme a vstupujeme na stanici. Zakrátko přijíždí vlak metra. Nastupujeme a jedeme na letiště. Cesta zabere dvacet až třicet minut. Vystupujeme na konečné. Přebíháme jen několik metrů do budovy letiště. I přes veškerou snahu přijíždíme celkem pozdě. Vše musí jít jako na drátkách. Odbavujeme zavazadla. Procházíme bezpečnostní kontrolou. K bráně i tak dobíháme na poslední chvíli. Nastupujeme do autobusu, který nás odveze k letadlu. Vystoupíme z autobusu. Nastoupíme do letadla. Sotva se usadím letadlo startuje. Já většinu letu prospím. Jak ho tráví Vojtěch netuším … Sedí jinde.
Ještě se sluší poznamenat, že informace jsem čerpal:
Památník cara osvoboditele
en.wikipedia.org
historie Serdice
doprovodná tabule,
cs.wikipedia.org, en.wikipedia.org
mešita Banja Basi
hu.wikipedia.org
busta Thomase Wilsona
místní průvodce Becky T.
Google maps
centrální lázně
en.wikipedia.org
rotunda svatého Jiří
en.wikipedia.org