Sofiina odysseia

 4.část

V pořádku a bez jakýchkoli překážek dojedeme autobusem do Burgasu a vystoupíme na autobusovém nádraží. Téměř ihned se vydáváme na již známou cestu na hotel, kterou jsme absolvovali i ráno. Ve chvíli, kdy se octnu na pokoji v hotelu ukládám na místo batoh a odpadám do postele. Za celý den toho mám až kam. Odpočívám … Můj odpočinek ale nemá trvat dlouho … Je potřeba splnit každodenní rutinu … Ač jen velice neochotně zase vstávám. Prohlížím a ukládám fotky. Dobíjím baterky do fotoaparátu. Samozřejmě také mobilní telefon. Když už mám vše hotovo a chystám se vrátit ke sladkému nic nedělání.

Vojtěch mne zaskočí …

Přichází s návrhem podvečerní procházky …?

Chvíli beze slova zírám. Nějaký čas mi trvá tuto informaci zpracovat.

Jsem unavený, avšak po krátkém odpočinku přijímám.

Jdeme po promenádě kolem pláže. Je večer. Slunce se pomalu chystá za obzor a předává vládu noci. Začíná se ochlazovat. Promenáda však žije svým vlastním životem. Stánky jsou otevřené. Všude se producíruje spousta lidí. Asi po hodině, hodině a půl, už za konečné vlády tmy obracíme zpět. Tentokrát, ale noční bojovka nebude. Cestu mám již zmáklou. Kráčím suverénně jako místňák. Za chvíli jsme doma. Čeká na mne sprcha. Záhy nadobro odpadám do postele. Okamžitě usínám.

Druhý den se probouzím později než je zvykem. Vojtěch nikde …? Šel asi nakoupit ?! Ono to hodina … dvě … tři … Už je po poledni. Slyším na schodech rámus jako když se řítí rota vojáků … Otvírají se dveře … A zpoza dveří vykukuje Vojtěch. Ještě mezi dveřmi ho obdařím velmi vyčítavým pohledem. Na oplátku obdržím informaci, že zabloudil a prošel snad půl města. Než se stačil rozkoukat, tak jsem mu stroze oznámil, že nyní jsem na řadě já. Během čekání jsem našel zajímavá místa, které bych chtěl navštívit. Popadnu fotobatoh a jdu. Potom co vystoupím na ulici, rozhlížím se … Všude je prázdno. Fouká silný vítr a nebe se tváří dost zamračeně. Nemám zrovna optimální podmínky, ale přeci jenom to chci zkusit. Procházím parkem poblíž pláže a mířím na první místo. Tím prvním místem měl být ostrov Svaté Anastásie, alespoň pohledem z pláže. Poté co jsem došel na pláž, na onu vyhlídku na ostrov. Byl jsem velice zklamán … Foukal velice silný vítr. Po nebi se proháněli černé mraky. Světlo bylo hrozné a ostrov zahalený mlhou. Pohříchu to tentokrát nevyšlo … ?! Avšak ani nyní jsem to nechtěl vzdát bez boje. Nedaleko se nacházel přístav a maják. Asi po dvaceti minutách a troše bloudění jsem maják našel. Podmínky ani zde nebyli lepší … Maják byl nepřístupný a navíc za plotem. Bylo mi okamžitě jasné, že z fotografování nebude nic. Tak jsem se pomalu loudal zpátky a byl jsem převelice rozčarován. Přišel jsem na hotel a nakvašeně sebou plácnul na postel.

Později … Již k večeru. Překvapil Vojtěch … Přišel s nápadem … Jít se naposledy koupat. … Koupat?! Nebyl jsem tomu vůbec nakloněn, ale šel jsem.

Ani teď se počasí o mnoho nezlepšilo. Foukal silný vítr. Vysoké vlny a prázdné pláže nevěstili mnoho dobrého. Bylo mi ihned jasné, že ani z koupání nic nebude. Vojtěch si ale stál za svým, že chce do vody. Nechal jsem při tom … Avšak sám jsem dal přednost procházce na rozloučenou po plážové promenádě.

Procházím kolem jednoho ze stánků se zmrzlinou … Zaujme mne možnost platit kartou … Vnukne mi to nápad … Dám si zmrzlinu. Okamžitě nápad realizuji. Vyndavám platební kartu a ztuhnu … Mám špatnou kartu ?! Ptám se prodavače je li možno platit eury? Potvrzuje, že ano. Ale s tím, že zpět mi vrátí ve lvech. Souhlasím. Mám zmrzlinu a hrst lvů … Však oni se budou hodit. O třicet minut později a prošláplé promenádě se vracím zpět a nalézám Vojtěcha sedícího na zdi ohraničující promenádu. Vzal jsem ho sebou a oba jsme se vraceli do hotelu. Večer byl věnován balení. Druhý den jsme měli odjíždět. Poté následoval již jen spánek.

Aby to nebyla nuda …

Přes noc začalo pršet. Ráno, když jsme se probudili. Po nebi se proháněli černé mraky. Déšť ale již odešel. Ještě před opuštěním Burgasu bylo potřeba splnit poslední úkol. Během cesty se Vojtěchovi porouchal kufr. Vojtěch tedy projevil zájem, se nadto před odjezdem, po nějakém vhodném kufru poohlédnout. Jali jsme se tedy pátrat po místě, kde vhodný kufr zakoupit. Po rozhovoru s několika lidmi jsme dostali tip. Šli jsme se tudíž přesvědčit … Leč ještě moc brzy … Obchody byli ještě zavřené. Po hodině čekání jsme podnikli druhý pokus. Tentokrát úspěšný. Vojtěch si vybral kufr, jenž vyhovuje jeho potřebám. Vrátili jsme se na hotel a zabalili zbytek věcí. Mezitím si však příroda postavila hlavu ... Rozhodla, že to máme příliš jednoduché. Nespustil se jen déšť, ale doslova liják … A nehodlal jen tak skončit. Inu tak … Nezbylo nám, než zabalit vše do nepromokavého a doufat, že to vydrží … Poté co jsme před polednem nadobro opouštěli hotel déšť se činil. A i přes naší důslednou přípravu a po poměrně krátké cestě, jsme na nádraží přišli naprosto promočeni. Zakoupení cestovních lístků byla jednoduchá záležitost. Avšak informace o odjezdu vlaku za hodinu a půl rozhodně nepotěšila. Tak nám nezbylo nic jiného než čekat. Alespoň malá útěcha spočívala v tom, že za tu hodinu a půl jsme stihli trochu uschnout. Vlak jel na čas … Nastoupíme … Čekají nás tak dvě hodiny cesty vlakem na místo, kde budeme přestupovat na jiný vlak. Zde strávíme asi tak stejně času než se dostaneme k našemu cíli. A jaký je náš cíl? Naším cílem je město Veliko Tarnovo.

Veliko Tarnovo je město na severu centrálního Bulharska. Dnes často přezdívané jako " město carů". Vešlo ve známost jako hlavní město Druhé bulharské říše.

Historická část města Tarnovo se rozkládá na třech kopcích Tsarevets, Trapezitsa a Sveta Gora, tyčící se uprostřed meandrů řeky Jantry. Na hoře Tsarevets pak nalezneme paláce bulharských císařů a patriarchátu, patriarchální katedrálu a také řadu administrativních a obytných budov obehnaných silnými zdmi.

Tarnovo patří k nejstarším osadám v Bulharsku, s historií dlouhou i přes pět tisíc let. První stopy lidské přítomnosti pocházejí ze třetího tisíciletí před naším letopočtem.

Tarnovo bylo významnou pevností již v době První bulharské říše. Na kopcích na kterých se město rozkládalo bylo nalezeno množství mincí a keramiky z tohoto období. Sídlila zde také vojenská posádka.

V říjnu 1185, na svátek svatého Demetria Soluňského vypuklo povstání Asena a Petra a vyvrcholilo vznikem Druhé bulharské říše pod vládou dynastie Asenů a s Tarnovem jako hlavním městem. Z Tarnova se tak stává nejvíce prosperující město a politické, ekonomické, kulturní a náboženské centrum říše. Je také známo, že se zde nacházeli arménské, židovské a římskokatolické obchodní čtvrti.

Naneštěstí vše končí v době, kdy si bulharskou zemi podmanili Osmané. Tak to zůstává až do 19. století. Vše se mění v dubnu 1876 při dubnovém povstání jehož cílem bylo zřízení nezávislé bulharské církve a národa. Konečný ortel pak dala Rusko – turecká válka v letech 1877 až 1878. V červenci 1877 pak osvobodil Tarnovo ruský polní maršál Josif Vladimirovič Romejko- Gurko a ukončil tak vládu Osmanské říše.

O rok poději zde vzniklo Bulharské knížectví s Tarnovem opět jako hlavním městem.

V dubnu 1879 se zde poprvé sešlo Národní shromáždění, aby ratifikovalo první ústavu státu, ale také paradoxně přesunulo hlavní město do Sofie, kde je až do současnosti.

Po celoodpoledním cestování vystupujeme ve stanici Veliko Tarnovo. Vyjdeme před stanici a rozhlížíme se. Kde je město? Bleskne mi hlavou. Není zde nic jiného než železniční nádraží. A opodál, u silnice, stojící zastávka autobusu, kde postává paní středního věku. Zeptáme se té paní? Vojtěch ihned realizuje můj postřeh a jde se zeptat. K mému uspokojení zjišťuje, že samotné město je vzdálené asi tři kilometry. Jediná možnost dopravy spočívá v autobusu, jenž má za několik okamžiků přijet. Sláva, tak přeci … Za několik minut autobus skutečně přijíždí a my nastupujeme. Sympatický je, že nemusíte nikde shánět lístky. V bulharských autobusech jezdí s řidičem i průvodčí, který vám lístky ochotně prodá. Cesta vypadá na pohled docela komplikovaně a není možné ji absolvovat pěšky. My ale za přívětivých deset minut již projíždíme ulicemi města. Hned na kraji města zahlédneme náš hotel. Super … nemusíme ho ani hledat. Za rohem v další ulici zastavuje náš autobus na zastávce. Vystupujeme … Vracíme se zpět k našemu hotelu. Ke svému překvapení nalézám jen ceduli, otevřené dveře a schodiště. Trochu znejistím … Po dotazu ve vedle stojící restauraci se dozvídáme, že náš hotel se nachází ve čtvrtém patře. Vystoupáme tedy do čtvrtého patra. Na místě zpozoruji velké dveře s názvem hotelu. Heuréka … Po otevření nás uvítá velká recepce. Je sice jednoduše vybavená, avšak je zde i pohovka nebo stolek s židlemi, kde se člověk může posadit a odpočinout si. Vítá nás mladá usměvavá paní. Vyřízení formalit jí zabere sotva několik minut. Nadto již odcházíme s klíčema do pokoje. Po téměř celodenním cestování jsem sice dost unavený, leč také dost hladový. Hodilo by se něco k snědku? V telefonu nalézám dlouho otevřené potraviny jen o dvě ulice dál. Jde se nakupovat … Jen o patnáct minut déle procházíme celkem velkou a velmi dobře zásobenou prodejnou. Nakoupíme něco k večeři, zaplatíme a vracíme se do hotelu. Na pokoji v klidu povečeříme. No a co tomu ještě chybí? No jasně … Sprchaaa. Ve sprše objevuji nejen hotelový ručník, nýbrž také sprchový gel a šampón. Výbava vskutku na jedničku. Sytý a čistě umytý odcházím z koupelny. A co teď? Teď již jen posilující spánek.

Ráno když se probouzíme sluníčko už neodbytně klepe na okno a vybízí k venkovním aktivitám. Takže, rychlá snídaně a hurá na průzkum města. Vycházíme z hotelu a procházíme ulicí. Ulice ústí do malého parku jehož středobodem je monument. Vytahuju fotoaparát a fotografuji. Jedna strana, druhá … Až celý monument obejdu a nafotografuji. Mezitím se na scéně objevuje starší pán, který památník obchází, kontroluje a poté vstupuje dovnitř památníku. Koukám trochu překvapeně a přemýšlím co se děje? Vojtěch ale nelení … V duchu svých tradic pána oslovuje. Pán má na starosti věčný oheň, jenž hoří uvnitř památníku a zapaluje se při zvláštních příležitostech.

Monument Matka Bulharska je jedním z nejvíce symbolických míst ve městě Veliko Tarnovo. Nachází se mezi ulicemi Independence a Vasil Levsky v centrální části města. Monument je věnován Bulharům, Kterýžto zahynuli ve válkách. Rusko – turecké, Srbsko – bulharské, balkánské a první světové válce. Socha ženy na vrcholu monumentu je Matka Bulharska a klečí na památku a ocenění padlích Bulharů. Na každé straně podstavce nalezneme sochy bulharských vojáků, kteří zastupují jednotlivé konflikty. Kolem monumentu se rozprostírá malý ale dobře udržovaný park s lavičkami. Nedaleko se nachází budova Městského úřadu a park bývá prvním místem, kde se novomanželé po obřadu fotí.

Vojtěch se také dozvídá, že dnes 6. září se slaví státní svátek Den sjednocení Bulharska.

Aby bylo možné kvalifikovaně svátek popsat je potřeba začít trochu ze široka. Vše odstartovala tkz. Berlínská smlouva.

Berlínská smlouva podepsaná 13. července 1878 mezi těmito zeměmi: Rakousko – Uherskem, Francií, Německem, Velkou Británií a Irskem, Itálií, Ruskem a Osmanskou říší. O řešení záležitostí na východě.

Bulharské knížectví – stát vytvořený jako vazal osmanské říše na základě berlínské smlouvy. Původní rozloha státu měla být mnohem větší, ale západní mocnosti toto území zmenšili v obavě vzniku velké země vázané na Rusko.

Berlínská smlouva také zahrnuje území Východní Rumélie ze které se stává autonomní provincie osmanské říše.

2. září 1885 se moci ujímá dočasná vláda a posílá telegram bulharskému princi Alexandrovi v němž ho požádala o sjednocení Východní Rumélie a Bulharského knížectví.

Mezitím probíhali vojenské manévry na předměstí Plovdivu ( hlavní město Východní Rumélie) pod velením majora Danaile Nikolajeva, který si byl unionistů vědom a podporoval je.

6. září 1885 vstoupili do Plovdivu rumelské milice a ozbrojené unionistické skupiny a převzali sídlo guvernéra. Guvernér byl zatčen a pochodoval ulicemi Plovdivu. Poté byl vyhnán do Konstantinopole.

8. září 1885 reagoval bulharský princ Alexander vydáním zvláštního manifestu. Následující den vstoupil Alexander v doprovodu premiera Petka Karavelova a předsedy parlamentu Stefana Stambolova do již bývalého hlavního města Východní Rumélie Plovdivu.

24. března1886 Osmanská říše a Bulharsko podepsali dohodu Tophane, kde osmanská říše uznala vládce Bulharska jako generálního guvernéra osmanské provincie Východní Rumélie. Tímto způsobem bylo de iure uznáno faktické sjednocení Bulharska, ke kterému došlo 6. září 1885.

Jak už jsem se zmínil výše, Vojtěch se dozvěděl, že dnes se slaví Svátek sjednocení. Tato oslava bude probíhat celé dopoledne. A jelikož jsem tvor zvídavý hodlám se s určitostí této oslavy zúčastnit. Odhalit tak, jak se takový Svátek sjednocení v Bulharsku oslavuje. Tím se pochopitelně průzkum města odkládá.

Poté jsem vyřídil nejdůležitější nákupy. Připravil sebe a své vybavení na celodopolední práci.

Asi po třiceti minutách oslava skutečně započala a já strávil celé dopoledne poletováním u památníku a v jeho okolí, kde oslava probíhala. A jak to vše dopadlo? Přesvědčete se sami v přiloženém videu. Po skončení oslavy a celodopoledním poletování jsem se odebral na pokoj, kde jsem si totálně utrmácený musel odpočinout.

Bylo již po poledni a čas přímo sprintoval … Nebylo zbytí … Po hodině odpočinku a sváče jsme vyrazili zpátky do ulic na odložený průzkum města.

V ulicích jsme strávili celé odpoledne. Rozhodně bylo co objevovat a fotografovat. Třebaže … Po tuhém boji se nakonec na náš hlavní cíl nedostalo. Naším hlavním cílem byla dominanta města Veliko Tarnovo, pevnost na kopci Tsarets. Pevnost pro nás zůstává tak neznámou. Ale přeci jenom … Co když …?

Ještě se sluší poznamenat, že informace jsem čerpal:

Mohyla Matka Bulharska

visit.guide-bulgaria.com

Svátek sjednocení,

Historie města Veliko Tarnovo

Wikipedia.org

Edit: Na videu z oslavy Svátku sjednocení se zatím pracuje, bude zveřejněno později. Děkuji za pochopení.