Sofiina odysseia

 3.část

Na konci 2. části jsme se rozloučili se svatým Ivanem a kostelem jemu zasvěceným v bulharském městě Burgas. Ještě krátký odpočinek na lavičce pod stromy před kostelem. Vydáváme se na zpáteční pochod přes město do již vyhlídlé Billy. Billu nalézáme snadno na rohu dvou ulic jen dva bloky od prvně navštíveného kostela. K mému překvapení zase poměrně malý obchod ( s ohledem na naše zvyklosti velikého obchodu, kde lze koupit téměř vše), avšak přeci jen o něco větší a velice dobře zásobený. Spokojeni nakupujeme a vracíme se na hotel. Relaxujeme. Na pozdní odpoledne jsem naplánoval speciální výlet. Na druhé straně města Burgas nedaleko pobřeží je místo, kde je instalovaná výstava soch z písku. Leč pro tuto cestu razím heslo: Když to jde složitě, proč to dělat jednoduše. A v duchu tohoto hesla jsem přihodil ještě jedno malé odskočení. Chtěl jsem se zastavit u zdi, jenž zkrášluje malovaný obraz. Podle mapy to mělo být hned vedle … Nepřipadá Ti to povědomé Vážený čtenáři? Jasně … Už jednou se to stalo … A i protentokrát dopadlo to pochopitelně podobně. Z hned vedle se stavá tentokrát " jen" třiceti minutová cesta. Bylo stále ještě velké horko a foukal silný protivítr. Vojtěch se zastavil v půli cesty, sednul si na lavičku a nechtěl jít dál. Nechtěl jsem ho nutit … Přesto, nechtělo se mi to jen tak vzdát … Nechal jsem Vojtěcha sedět na lavičce a pokračoval dále sám. Ke zdi jsem nakonec došel. Prohlídnu a nafotím. Poté co jsem se vracel zpět, vyzvednul jsem Vojtěcha na lavičce. A teď ta výstava … Vyhlíželo to jako improvizace, ale sochy byly supeer.

Takový malý svět, který otvírá své brány každé léto v Mořské zahradě města Burgas. Není fiktivní ani obyčejný, je velmi skutečný a vůbec nevadí, že je celý z písku.

Poprvé se tak stalo v roce 2008, kdy vznikl první ročník a přivítal první návštěvníky.

Samotný proces přípravy začíná mnohem dříve, než se brány festivalu otevřou začátkem července. Upravuje se terén. Prosévá se písek. A začíná neúnavná práce sochařů – tvůrců, jenž svým výtvorům vdechují život. Každý další ročník dokazuje svou novou vizí ztělesnit tolik emocí a ducha. Prokazuje tak, že popularita v průběhu let stále více roste. V prvním roce se kouzlo pískového umění dotklo dvaceti tisíc návštěvníků a každý další rok přibude i sto tisíc návštěvníků za sezonu.

Na ploše pěti akrů, ze speciálního dešti odolného písku. V množství 5600 tun. Vznikají všemožné postavy, rozmarná stvoření, hrady, věže, všemožní mořští obyvatelé a další pohádkové bytosti. Některá z nich dosahují i přes osm metrů.

A to vše by nemohlo být skutečností bez neúnavné práce, talentu a srdce dvěstěsedmdesáti sochařů z mnoha zemí čtyř kontinentů.

Fotím, zkoumám, hodnotím …

Po absolvování výstavy sedíme na lavičce a odpočíváme. Radši půjdeme. Bleskne mi hlavou. Do další noční bojovky nemám mnoho chuti. Je to velice těsné, ale stíháme na hotel dojít ještě za světla. Poté začne již klasický rituál. Prohlídnout a uložit fotky. Nabít mobil a baterky do fotoaparátu. Jakmile ulehnu do postele, v tu samou chvíli spím.

Probudím se ráno už za světla. Může být tak sedm hodin. Vojtěch se nabízí, že obstará nákupy. Neshledávám v tom překážky. Čas využívám na lenošení a dopisování deníku. Vojtěch pořád nepřichází, trvá mu to déle než by mělo? Nedělám si dlouho starosti. Asi se někde zdržel … Vojtěch přichází asi po hodině a půl. Omlouvá se, že špatně odbočil. Mě bleskne hlavou: Tak nejenom já umím bloudit. Posnídáme odpočineme … A jaký bude dnešní program? Dnešním programem je odložená cesta na ostrov Nesebar.

Nesebar – město na pobřeží Černého moře v provincii Burgas. Město je často označováno jako " perla černého moře". Nesebar je známý již ve starověku a jeho městské muzeum ukrývá více než tři tisíce let neustále se měnící historie. Město je rozděleno na dvě části. Staré město se nachází na ostrově, dnes spíše na poloostrově spojeného s pevninou úzkou šíjí. Pro mnoho historicky cenných budov nacházejících se ve staré části na ostrově toto místo bylo v roce 1983 zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO. Nové město se skládá z novodobé výstavby a hotelů. Celé město je také významnou turistickou destinací a námořním přístavem.

Obléknu se. Nezakrytá místa pečlivě ošetřím opalovacím krémem. Přeci jen, odcházíme již déle a sluníčko se už činí. Načeš jdeme dobře známou cestou na autobusové nádraží. Na nádraží si ještě ověříme nástupiště. O třicet minut později teď sedíme v autobuse a pádíme na ostrov Nesebar.

Po vystoupení z autobusu na zastávce před branami Starého města mne ihned upoutá vysoký obelisk a na něm socha.

Socha stojící v přístavu South Nesebar Bay je často a populárně identifikována jako svatý Mikuláš, patron námořníků. Umělec Stavri Kalinov to však vidí jako nového " Noe" držícího holubici a hledajícího novou zemi. Jak řekla spisovatelka E. A. Bucchianeri: Umění je v očích pozorovatele a každý bude mít svůj výklad.

Ještě než vstoupíme do Starého města lze jen o kousek dále, na druhé straně cesty, obdivovat pozůstatky hradeb. Mistrovské umění středověkých, ale možná i starověkých, mistrů stavitelského umění. Já kromě obdivu nezapomínám na fotografování a na několika snímcích vše zvěčňuji. Vojtěchovi to už ale nedá … Dožaduje se vstupu do města. Že přijel obdivovat kostely a kláštery, ne " jen" hradby.

Procházíme tedy branou ...

Je pravděpodobné, že na místě dnešního města Nesebar existovala osada Mesembria založená již ve starověku Thráky.

Podle řeckého geografa a filozofa Straba bylo toto místo nazýváno Menembria a nacházelo se v kolonii jménem Dorians, která byla založena Řeky z města Megara ležícího v severní části Korinské šíje.

Podle byzanského gramatika a tvůrce zeměpisného slovníku Ethinica Stephanuse Byzantia se toto místo nazývalo Melsembria podle svého zakladatele Melsase.

Nicméně oba autoři se shodují, že přípona -bria znamená město.

Bulharská archeoložka Lyuba Ognenova-Marinova zde vedla několik podmořských expedic v letech 1961 – 1972 a podařilo se jí identifikovat pět chronologických období urbanizace. Počátek urbanizace je možné najít již na konci druhého tisíciletí před naším letopočtem. Kdy zde existovala Thrácká protopolis, následovaná řeckou kolonií Mesambria, vesnicí ovládanou Římany až do raně křesťanské éry středověké osady a renesančního města známého jako Mesemvria nebo Nesebar.

Pozůstatky, které zde byly nalezeny pochází převážně z helénistického období a zahrnují akropoli, Apollónův chrám a agoru.

Zeď, jenž tvořila součást thráckého opevnění, je vidět na severní straně poloostrova. Ve městě se také od pátého století před naším letopočtem razili bronzové a stříbrné mince a od pátého století před n. l. mince zlaté. To zůstalo zachováno i římskou nadvládou v roce 71. před n. l. Kdy se zde dále razili vlastní mince a bylo zachováno i mnoho dalších privilegií.

My se nyní přesuneme do pátého století našeho letopočtu. Na ostrově se nachází pevnost. Zastává důležitý opěrný bod Východořímské říše. Roku 812 dva týdny tuto pevnost obléhal a poté obsadil bulharský chán Krum Hrůzostrašný. Proslavil se tím, že území své říše se zvětšil na dvojnásobek. V roce 864, již za první bulharské říše, za vlády Borise I. se ostrov vrátil do rukou Byzance. Ostrov opět obsadil jeho syn car Simeon Veliký. Zvláštní pozornosti se ostrovu Nesebar, avšak i mnoha dalším kostelům a klášterům, dostalo za vlády cara Ivana Alexandra. Za druhé bulharské říše mezi lety 1331 až 1371. Tento věk nazván jest: Druhý zlatý věk bulharské kultury. Renesance bulharské kultury byla však přerušena v roce 1366, kdy ostrov dobyli křižáci vedeni Amadeem VI. Hrabětem Savojským. Konečného úpadku se ostrov ovšem dočkal až v roce 1453, když ho zabral Vznešený osmanský stát. Leč jeho architektonické dědictví zůstalo zachováno a v 19. století bylo doplněno výstavbou dřevěných domů typických pro bulharské pobřeží Černého moře.

Po osvobození Bulharska z osmanské nadvlády v roce 1879 se ostrov stává součástí autonomní osmanské provincie Východní Rumelie v departmentu Burgaz. V roce 1885 se ostrov stává součástí Bulharského knížectví. Po roce 1925 je postaveno Nové město a obnoveno historické Staré město.

Hned za branou, po pravé straně, lze shlédnout kovový model celého ostrova. Procházíme volnou chůzí městem. Zastavujeme se na prvním místě. Je jím kostel svatého Jana Nezasvěceného ( St. John Alitourgetos). Proč toto zvláštní pojmenování?

Legenda říká, že při stavbě kostela jeden ze stavitelů spadl a zabil se. Církevní kánon nedovoloval, aby se místo, kde zahynul muž, využívalo k bohoslužbám. Podle některých záznamů se zde bohoslužby přeci jenom konaly. Kostel byl těžce poškozen při zemětřesení v roce 1913. Avšak i jeho ruiny dokazují, že to je jeden z nejkrásnějších kostelů na ostrově. Postaven byl jako klenutý křížový kostel se třemi oltářními apsidami a nartexem.

Fotím, obcházím a relaxuji. Je poledne a i ve stínu je velké horko. Shlížím přes nedalekou terasu na moře. V tu chvíli mne něco dloubne … Jdu blíž … A nahlédnu dolů pod terasu. Dochází mi to … Na rameno mi zaklepe nápad a povídá: Venku je horko … Všude spousta lidí ...Nebylo by lepší plácnout sebou na pláži …? Vykoupat se v moři …? Nemůžu než souhlasit. Nápad si okamžitě přisvojuji a předávám Vojtěchovi. Bez zaváhání souhlasí. Věci si složíme ke zdi do stínu. A já ihned realizuji koupačku. Noo koupačku … Spíš jsem se převaloval na kamenném plácku kousek od pláže. Vlny se mnou houpali, že jsem se jen tak tak stačil držet. Také jsem zjistil, že moře je fakt slaný. Několikrát se mi ho podařilo nedobrovolně ochutnat. Avšak velice mne osvěžilo a já se cítil mnohem lépe. A Vojtěch? Pozoroval můj výstup z mořem. Po mé návštěvě moře se jemu, do vody, už tolik nechtělo. Nakonec však alespoň symbolicky smočil kotníky.

Jenže čas neúprosně plynul a bylo potřeba objevovat další místa ostrova. A bylo jich požehnaně. Pobereme věci, obléknem se, a jdeme … Cestou zpět kolem kostela svatého Jana do vedlejší ulice. Tentokrát boduje zase Vojtěch. V jednom z domů nalézá malou galerii a ateliér velice šikovné a zručné malířky. Prohlédneme obrazy, poklábosíme a pokračujeme dál. Procházíme ulici po ulici, památku po památce … Cestou potkáváme milé pány, kteří nás zvou do různých restaurací a předhánějí se v nabídce. Vojtěch překvapuje … Nakonec neodolá a do jedné restaurace mne pozve na oběd. Jsem zaskočen, ale rád přijímám. Mám docela hlad. Přeci jen u moře vyhládne. Obědem a pivkem strávíme asi hodinu. Poté samozřejmě pokračujeme. Ulici po ulici, památka po památce.

Ze všech kostelů na ostrově Nesebar se vyjímá kostel svaté Sofie, jenž je také znám jako staré biskupství. Kostel se nachází v místě, které tvořilo centrum starověkého města. Je postaven jako trojlodní neklenutá bazilika s půlkruhovou apsidou, předsíní a átriem. Rozdělení do tří lodí je zajištěno dvěma řadami po pěti pilířích. Střední loď uzavírá na východě velká uzavřená apsida, zvenčí kulatá a zevnitř tříboká. Nad apsidou jsou tři oblouková okna. Bazilika měla sedlovou střechu, která se však nedochovala. Vnitřní stěny byly omítnuty a vymalovány freskami. Celou podlahu tvořila mozaika složená z barevných kamínků. Obvodové stěny jsou zhotoveny z kamene i cihel. Bazilika svaté Sofie je největší z nesebarských kostelů, jehož nadzemní stavba se zachovala.

Bazilika byla postavena koncem 5. a začátkem 6. století. Její dnešní podoba ale pochází až ze století 9., kdy byla přestavována. V průběhu středověku slouží jako katedrála pro biskupskou eparchii se sídlem v Nesebaru. V roce 1257 byla bazilika vypleněna Benátčany během tažení proti bulharské říši. Mnoho náboženských předmětů bylo odvezeno do kostela San Salvatore v Benátkách. Bazilika byla opuštěna v 18. století. Bazilika, tak jako skoro celý ostrov je součástí seznamu světového dědictví UNESCO a sto turistických míst Bulharska.

Již v pozdním odpoledni, ve chvíli, když jsme zase skoro u brány města si uvědomujeme, že je potřeba pomýšlet na návrat. Přicházíme na zastávku. Pátráme po jízdním řádu. Avšak nalézáme jen tabuli s otrhanýma papírama, které kdysi mohli být jízdním řádem, ale teď už z nich nic nezjistíme. Vojtěch odbíhá k nedaleko stojícímu autobusu, aby zjistil, že náš autobus by měl jet každou chvíli. Náš autobus přijíždí záhy. Já se vzpamatuji jako první a naskakuji na poslední chvíli. Vojtěch je mi v patách. Řidič kouká dost nevraživě, ovšem nechává tak. Bez překážek se vracíme do Burgasu.

Ještě se sluší poznamenat, že informace jsem čerpal:

pískový festival v Burgasu

sandfestburgas.com

všechny další informace

ze stránek Wikipedie.org