Sofiina odysseia

 2.část

Po nezdařeném odjezdu na cestu v sobotu večer a nedobrovolném návratu v neděli ráno jsem celý den odpočíval, jet a snažil se dát dohromady.

V pondělí ráno, když už jsem se cítil zralí reálně uvažovat. První otázka, kterou jsem si položil zněla: Pokračovat nebo nepokračovat …? Na otázku mi odpověděl dopolední rozhovor s Vojtěchem. Nejprve se mi začal omlouvat za nezdařený odjezd a poté mně přemlouval ať to nevzdávám. Nakonec jsem se nechal obměkčit a souhlasil s druhým odjezdem. Další dva dni jsem strávil datlováním do počítače a hledáním nového letu a ubytování. Volba padla na let do Burgasu a ubytování v malém hotýlku 350 metrů od pláže. Středeční dopoledne jsem pak strávil dolaďováním drobností kolem ubytování a zařizováním cestovního pojištění. Odpoledne nato patřilo opětovnému balení věcí na cestu. V noci jsem se snažil vyspat. Druhý den, hned ráno, pobral věci a šel na vlak. Cesta do Brna probíhala téměř stejně jako v sobotu. Do Třebíče vlakem a následně do Brna náhradním autobusem. I když několik drobných rozdílů by se našlo. Jak jsem se dříve zmínil tentokrát jsem vyjížděl ráno. Počasí pro tuto chvíli spolupracovalo a nenachystalo žádné překvapení.

I Vojtěch učinil jednu změnu. Vyměnil autobus za vlak.

Při zastávce v Brně jsem k němu přistoupil a pokračovali jsme spolu dále do Bratislavy. Odtud jsme i nyní měli letět do Bulharska.

Asi půldenní přestávku v Bratislavě jsme strávili procházkou bez konkrétního cíle.

I když naše procházka Bratislavou neměla konkrétního cíle, přeci jen bych na jedno místo poukázal. V malém parku nedaleko hlavního nádraží směrem na Staré město najdete sochu. Na soklu nedaleko sochy čtete Marek Čulen. Když jsem se ptal několika obyvatel Bratislavy, jen bezmocně pokrčili rameny. No dobře, ale jako člověk zvídaví jsem si položil otázku: A kdo to teda je? Sochu zde nemá jen tak?

Marek Čulen byl československý politik a poslanec Národního shromáždění za Komunistickou stranu žijící mezi lety 1887 a 1957. Pocházel z chudé rolnické rodiny.

Před první světovou válkou dvakrát dlouhodobě pobývá za prací v USA. V lednu 1921 patří mezi hlavní aktéry sjezdu sociálně demokratické levice v Lubochni a Ružomberoku. V letech 1922 až 1923 je krajským tajemníkem Komunistické strany v Bratislavě. Poté z této funkce odchází, aby se stal obvodním důvěrníkem v rodném Brockém. V roce 1925 je zvolen poslancem Národního shromáždění. Roku 1932 se stává opět členem Komunistické strany a vrací se do funkce předsedy malorolníků a domkařů. Za druhé světové války působí v zahraničním byru KSČ v Moskvě. V září 1944 přilétá na Slovensko, kde se zapojuje do akcí domácího odboje při Slovenském národním povstání. Po osvobození, v březnu 1945 , byl zvolen do Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska. Na IX. Sjezdu, v roce 1949, byl zvolen členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V roce 1955 a 1957 získává řád republiky.

S přicházejícím podvečerem jsme se vrátili na hlavní nádraží odkud jsme absolvovali cestu na letiště. Hlavou se mi vířila myšlenka …? Jak to bude na letišti? Mám jen email o nákupu letenky? Vojtěch ani v tuto chvíli nezaváhal. Běhal po letišti a sháněl informace. Úskalí bylo v tom, že správnými informacemi nikdo nedisponoval ?! Když mi definitivně došla trpělivost, šel jsem se zeptat na přepážku určenou k odbavení. Jak se ukázalo, email byl naprosto dostačující. Paní na přepážce věděla mé jméno ještě dříve než jsem stačil dokončit otázku. Odbavení proběhlo jednoduše a krátce. První krok splněn. Další krok – pasové a bezpečnostní odbavení. Vše proběhlo hladce. Jen … Jen Vojtěch zapomněl v batohu láhev vody, o kterou pochopitelně přišel. Vyřízení letenek a čekáme na nástup do letadla. Vše probíhá až nebezpečně hladce. Letíme proti času … Avšak v bulharském Burgasu přistáváme na letiště již zahaleném tmou. Asi deset minut čekáme na zavazadla. Vybírám si svůj batoh z pásu a jdeme k pasové kontrole. Úspěšně splněno. Pokračujeme dále k východu. Měl by tam čekat taxikář s mým jménem. Teda čekat?! Čekala jich tam celá armáda … Až jsem se mezi nimi ztratil … Tentokrát zabodoval Vojtěch. Zaregistroval toho správného. Hlásíme se u něj a společně jdeme na parkoviště. První otázka taxikáře zněla: Umíte rusky? Vojtěch se ihned hlásí, že umí velmi dobře. Se mnou je to přeci jenom o něco horší. No nastoupili jsme. Asi po třiceti minutách dojeli na místo ubytování. Po vystoupení z taxíku mne upoutala světelná tabule s názvem hotelu. Jdem … Otvírám branku a vstupujeme … A … A objevuje se první překážka. U vstupních dveří nalézám schránku na klíče. Rozsvětluju světlo na mobilu … Zadávám kód … Ono nic?! Později zjišťuji, že kód jsem zadal špatně. Přemýšlím … Kde se stala chyba? Bereme za kliku … Je otevřeno?! Vojtěcha nenapadne nic lepšího než zburcovat celý hotel … To má pochopitelně patřičnou odezvu. Po deseti minutách přichází majitel v ne zrovna dobré náladě?! Jeho partnerka jde rovnou ke schránce, posune poslední kolečko s číslama a otevře schránku?! Z jedné strany mám ohromnou radost, že jsme se dostali ke klíčům … Z té druhé, jsem nevěděl, jestli se nemám, v tu chvíli, propadnout ostudou až do Austrálie … Taková pitomost … Ale stalo se … Když už se to tak nešťastně seběhlo, šli jsme na recepci a vyřídili rovnou formality. Byli jsme odvedeni na pokoj a tím vše skončilo.

Moc jsem toho nenaspal … Vstávám brzy ráno. Po improvizované snídani jdeme na poznávací procházku po městě. Míjíme malou tržnici, jdeme dál doleva a po jednom bloku přicházíme k pěší zóně. Pěší zónou pokračujeme dále a přicházíme ke kostelu arménských křesťanů. Nedaleko od kostela se nachází poměrně velký hotel Bulgária, který pouze obcházíme a jdeme ulicí doleva. Procházíme celou ulicí. Za ulicí se nalézá městský okruh a za ním náš současný cíl ... Autobusové nádraží. Hodláme navštívit informace a vyzvědět kam se z Burgasu dá jet autobusem. Po úspěšné návštěvě autobusového nádraží uplatňujeme stejný postup i na vlakovém nádraží, které se leží hned vedle. Naprosto spokojeni informacemi, že navštívit se dá celé černomořské pobřeží, ale i téměř celé Bulharsko se vracíme stejnou cestou. Cestou zpět se ještě krátce zastavíme v arménském kostele, který je již otevřený.

Arménský chrám svatého kříže. Někdy nazývaný jako Arménský chrám Surp Hač. Chrám náleží arménské apoštolské i pravoslavné církvi.

Původní chrám svatého Kříže byl postaven již v roce 1673. Byl však několikrát zásadně přestavován. V roce 1748 byl zbudován, na místě původního chrámu, malý dřevěný kostel. Současný chrám zde stojí od roku 1853. Což dokládá nápis na kameni, který se nalézá nad vnitřními dveřmi. Také nápisem, jenž je na mramorové části křtitelnice. Oficiálně byl chrám vysvěcen v roce1896 archimadritem Vahinangem Sisagianem. V roce 1970 byl budově chrámu přiznán status kulturní památky. V letech 1972 – 1976 proběhla velká rekonstrukce budovy. Byla vyměněna střecha, obklady, také instalace a zasklené části. Rekonstrukce interiérů pak proběhla v letech 2003 – 2008 a byla zaměřena na stěny a oltář.

Chrám tvoří jednolodní monolitická budova nesoucí typické známky arménské církevní architektury.

Věž zvonice byla k chrámu přistavěna až několik let po výstavbě budovy.

Chrám patří mezi nejstarší a nejkrásnější budovy ve městě. Stejně tak k hojně navštěvovaným památkám.

Kolem budovy chrámu se rozprostírá malý park s lavičkami. V roce 1991 zde byl instalován památník arménské genocidy, který je dílem sochaře Harryho Arabiána.

Pomalou procházkovou chůzí se vracíme do hotelu. Odpočíváme. Na telefonu objevuju několik typů na supermarket v okolí. Jeden z těch bližších vybírám … Jdeme ho navštívit … K mému překvapení nalézáme malou prodejnu, sice slušně vybavenou, ale podobnou spíše našemu smíšenému zboží někde na vsi. Nakoupíme pár základních věcí a odcházíme. Po cestě ještě navštěvujeme prodejnu masa. Zaujali nás klobásy … Vyzkoušíme je …? Nakoupíme a míříme na hotel. Máme odpolední siestu. Do odpoledních třech hodin se tady nedá mnoho dělat … Je tu strašné horko. Pojíme … Klobásy nejsou rozhodně marný.

A odpolední program? Nápověda … Jsme u moře. Noo jasně … Jdem vyzkoušet moře. Pláž máme co by kamenem dohodil. Přejdeme park a jsme na pláži. Zkouším vodu … Jen tak po kolena. Docela fouká od moře. Příboj je poměrně silný a musím být zapřený. Je to ale příjemné, i když jsem zmáčený. Když již uznám, že mi to stačí … Rozvalím se na pláži pod deštníkem a jen tak se sluním.

Vojtěch má přeci jen více odvahy a jde dále od břehu. Moře je velice pozvolné a i několik metrů od pláže je voda po kolena …

Poté co mne omrzí slunění, bloumám jen tak po pláži a pozoruji zdejší ruch. S posledními slunečními paprsky se loučím na nedalekém rybářském molu. Je odtud úžasný výhled na moře a jeho nekonečno. Pomalu avšak jistě se stmívá, ale já vnímám jen nekonečné moře a jeho energii. V čase, kdy přeci jen odcházím, je již tma.

Vojtěcha nalézám na nedaleké lavičce.

Vystoupím na první schody do parku … Rozhlédnu se a přemýšlím … Kudy? Ke svému překvapení jsem si nějak nezapamatoval cestu. Nejsem si jistý kudy jít … Zkouším jednu cestu … To není ona. Zkouším druhou … Hmm … To asi taky ne. Tahám z kapsy mobil a koukám do mapy. Jsem překvapen po druhé … Jsem vlastně tam, kde bych měl být …?! Teď již zcela vědomě přecházíme parkem, projdeme ulicí a jsme doma. Prohlížím a ukládám fotky. Dobíjím mobil i fotoaparát. Dáme si skleničku na dobrou noc a jdem spát. A co zítra? Mohli bychom se vypravit na nedaleký poloostrov Neseber.

Ráno je vše jinak … vstáváme docela pozdě. Na cestování není mnoho sil. Nakonec zůstáváme. Já však přeci jen využívám možnosti. Jdu navštívit kostel vzdálený jen několik bloků. Avšak focení neprobíhá úplně jednoduše. Sluníčko začíná být při síle a dost mi stěžuje práci. Ale stejně jdu do toho … Pečlivě obcházím a fotografuji celý kostel. Spokojen se vracím na hotel. Doma je již připravena pozdní snídaně, kterou rád využiji. Relaxuji … Nedá mi včerejší ne zrovna úspěšná návštěva supermarketu … ? Zkusím hledat konkrétní řetězec …? První mne napadne Billa. Zadávám informace do map a slavím úspěch … Nedaleko kostela, který jsem dopoledne navštívil, se jedna Billa nachází. Výborně … Odpoledne tuto možnost přezkoušíme. Po poledni se oblékneme a jdeme. Podle hesla: Když to jde složitě, proč to dělat jednoduše. Jsem si umanul, že navštívím ještě jeden kostel. Podle mapy měl být blízko místa kam jsme se chystali na nákup. Z blízko místa se stává skoro hodinová cesta přes celé město a bohužel v tom největším vedru. To fakt nebyl dobrý nápad … Kostel, po několika dotazech u místních a hodinové tour přeci jen nalézáme.

Kostel před kterým nyní stojíme je zasvěcen svatému Ivanu z Rily. Někdy se také můžeme setkat se jménem Jan z Rily. Je uctíván jako patron Bulharska a jako jeden z nejvýznamnějších světců v bulharské pravoslavné církvi. Svatý Ivan Rilský je patronem mnoha chrámů a klášterů v Bulharsku. Mezi nimiž vyniká klášter v samotné Rile, který sám založil. Svátek svatého Ivana z Rily se slaví 19. října . Podle tradice se v předvečer svátku koná vigilie, které se tradičně účastní stovky poutníků z celé země.

Svatý Ivan se narodil patrně v roce 876 ve Skrinu na úpatí hory Osogovo. Původním povoláním byl pastevec. Ve věku dvacet pět let se stává knězem v klášteře st. Dimitri. Poté co přijal život mnicha, opustil klášter, aby pokračoval ve svém životě v samotě a modlitbě. Svatý Ivan žil v izolaci na různých místech, než odešel do pohoří Rila. Zde strávil zbytek života v modlitbách a připravil se o každodenní život tím, že se usadil v neutěšených podmínkách jeskyní v pohoří Rila.

Podle legendy byl svatý Ivan znám tím, že vykonal mnoho zázraků, aby pomohl lidem. Tyto zázraky mu přinesli nežádoucí slávu, když se snažil žít život poustevníka a vyhýbat se kontaktu s ostatními lidmi. S rostoucím počtem jeho následovníků mnoho mladých věřících a podporovatelů zakládalo kolem jeskyně tábory a hledalo u něj požehnání. To vedlo k založení Rilského kláštera, který je považován za přední klášter v Bulharsku.

Zpráva o zázracích, které vykonal, se dostala do hlavního města 1. Bulharské říše Velké Preslavi. Car Petr I. Podnikl 450 km dlouhou cestu do pohoří Rila, aby se setkal se svatým Ivanem a požádal ho o duchovní radu. Po dlouhé a vyčerpávající cestě se car Petr I. dostal do míst, kde žil svatý Ivan. Po příjezdu si však car uvědomil, že světcovo obydlí je nepřístupné, pravděpodobně kvůli místnímu drsnému terénu. Jak upozorňují středověké hagiologie , svatý Ivan se odmítl osobně setkat s carem, aby se vyhnul pokušení marnivosti a pýchy kvůli mimořádné návštěvě. Jako takový se oba muži uklonili pouze na dálku. Car poslal vojáka, aby doručil dary, které byly pro světce přineseny. Svatý Ivan si ponechal jen malou část jídla a vrátil všechno zlato a vzácné dary, přičemž carovi poradil, že panovníci potřebují zlato, aby mohli bránit zemi a pomáhat chudým.

Krátce před svou smrtí ( 18. srpna 946) napsal svatý Ivan svůj testament. Literární dílo o mravním poselství jeho nástupcům a bulharskému lidu.

Ještě se sluší poznamenat, že informace jsem čerpal:

Arménský chrám svatého kříže

Slovenská Wikipedie

Svatý Ivan Rilský

izbite.com, wikipedie.org