Sofiina odysseia
1. část
Příběh by se mohl klidně jmenovat: Za vším hledej Vojtěcha. Leč bylo by to tak správně?
Avšak pěkně od začátku …
Již před několika měsíci přišel Vojtěch s nápadem, jet do Bulharska. Země známé spíše z minulých dob a rodinných dovolených u černého moře. Ovšem Bulharsko není jen černé moře … Je to země hor, klášterů a úžasné historie. Byl jsem všemi devíti pro. Moje jediná podmínka byla, dát to včas vědět.
Teď posuneme čas dopředu …
Poslední, asi dva týdny, pilujeme program cesty a způsob přepravy. Nakonec jsme vybrali výhodné letecké spojení z Bratislavy do Sofie. Kde by také mohlo začínat i končit naše putování …
Nadchází den "D" …
Vše je připraveno …
S večerem nasedám do vlaku ... Chystají se bouřky a déšť … Já však odjíždím za slunečného počasí. Má to ale dva háčky … Tím prvním je vlaková výluka z Třebíče až do Brna. Přímo zářím nadšením … Ale to ještě nic není … Při zastávce v Jihlavě se celkem slušně blízká … A to nevěstí nic dobrého. Nic dobré přichází záhy … Asi v polovině trasy mezi Jihlavou a Třebíčí nás to dohání … Bouřka?! Noo bouřka … Blízká se tak, že je vidět jak ve dne. Leje jako z konve. Záhy se ozývá ťukot …? Kroupy?! Když přijíždíme do Třebíče už " jen" prší … Rychle přebíhám do nedaleko stojícího autobusu. Vše se děje až nečekaně hladce … Do Brna přijíždíme téměř s minimálním zpožděním. To ještě netuším, že to nejlepší teprve přijde …
Mám mnoho času a tak využívám pohostinnosti čekárny na hlavním nádraží. Volám Vojtěchovi, abych zjistil jak na tom je? Má přijet autobusem z Prahy. Zvoní, zvoní a ono nic. Hmm … Asi neslyší telefon?! Otvírám knížku a čtu si. Po nějaké době mi to nedá … Zkouším druhý pokus. Avšak pořád nic … Začíná se vkrádat nejistota … V tomto rytmu se propracuju skoro až k příjezdu autobusu. Asi třicet minut před příjezdem autobusu se přesunuju z hlavního nádraží na nedaleké autobusové nádraží proti hotelu Grand. Autobus přijíždí na čas. Nicméně …? Ať vyhlížím, jak vyhlížím …? Vojtěch nikde …? Nejistota se mění v jistotu. Něco se zvrtlo … Zkouším oslovit řidiče autobusu. Řidič je vstřícnost sama … Celkem striktně mně odpálkuje s tím, že v Praze spousta lidí nenastoupila … Ať kontaktuju Vojtěcha. Řídím se jeho radou a volám. Zas nic …? To už mne zachvacuje panika. Je mi jasné, že naše cesta do Bulharska končí … A já jen hledím za odjíždějícím autobusem. Velmi zklamán a zmaten se vracím do čekárny na hlavním nádraží. Asi po třiceti minutách mi zvoní telefon. Kdo to může volat? On to Vojtěch?! Tak přeci jen nezmizel …?
No představ si vážený čtenáři, co jsem se dozvěděl …
Vojtěch při posledních nákupech kdesi pozbyl peněženku i občanku na kterou měl vázány všechny jízdenky i letenky na celou cestu. Jenže to nechtěl jen tak vzdát … Pro jistotu obrátil celý svůj byt naruby. Úskalí se však skrývalo v tom, že byl tak důkladný, až mu mezitím odjel autobus.
No můžete se na něj zlobit …?
Když mi ten zážitek dovyprávěl, nebyl jsem si jistý, jestli se mám smát nebo brečet …?
Zmatek sice postupně ustoupil, ale zklamání se dalo jen velice obtížně skrýt.
Při pohledu na jízdní řády vlaků se mi nálada rozhodně nezlepšila. K už absolvovaným několika hodinám stráveným na nádraží přibude ještě několik dalších … Neb co mi zbývá?! Objednal jsem si tedy jízdenku a trpně čekal na odjezd vlaku. Teda vlaku?! Samozřejmě … Cestu z Brna do Třebíče jsem si odbyl v náhradním autobusu … A dále již naštěstí vlakem. Cesta kupodivu probíhala opět hladce, i když jsem bojoval s neustálými ataky spánku. Jehož se začínal dožadovat můj organizmus. Ale nakonec jsem přeci jen dojel. Čekal mne však nadto jeden úkol … Dojít z nádraží domů. Po vystoupení z vlaku, obtěžkán batohy, klopýtal jsem skrz nádraží směrem k východu. Pohled na ocelovou oblohu rozhodně nebudil optimismus. Vše se potvrdilo o dva bloky dále … Spustil se vydatný déšť … A já jsem měl plné ruce práce … zabalit vše do nepromokavého. Domů jsem spíše doplazil než došel. Promočený a naprosto upachtěný. Zbytek dne jsem rozdělil mezi spánek a jídlo … Na nic dalšího již nezmohl.
Přece však nezoufejte, není všem dnům konec ...