Půvaby UNESCO na Slovensku
4. část
Probouzím se do krásného slunečného rána. S radostí i smutkem zároveň. S radostí proto, že je krásné slunečné ráno jako vyšité pro další poznávání. Smutný proto, že opouštíme tak úžasné město jako je Bardejov. Tedyže … Většinu věcí máme již zabalenou. Zabalíme tedy zbytek. Nasnídáme se. A v klidu odcházíme na nádraží. Osobním vlakem se vracíme do Prešova. Z Prešova odjíždíme do Kysaku. Z Kysaku cestujeme už rychlíkem směrem na západ do Spišské Nové Vsi. Zde vystupujeme a přebíháme na nedaleké autobusové nádraží. Poslední část cesty, do Levoče našeho cíle, absolvujeme autobusem.
Okresní město Levoča se rozkládá v údolí Levočského potoka v kotlině na jižním okraji Levočských vrchů na severovýchodním Slovensku.
Osada Levoča vzniká ze dvou původních osad, které v roce 1241 zpustošili mongolské nájezdy.
Nejstarším písemným dokladem je listina uherského krále Bély VI. z roku 1249, kde je Levoča zmiňována ještě jako Leucha.
V roce 1271 se Levoča stává hlavním městem Společenství spišských Sasů.
Od roku 1317 je město označováno jako civitas nostra regalis ( královské město).
Roku 1321 udělil král Karel I. Robert městu výsadu Práva skladu. Tato výsada umožňovala zahraničním kupcům zdržet se ve městě patnáct dní a nabídnout své zboží k prodeji.
V roce 1419 byli Levočané osvobozeni od placení třicítků v celém Uhersku. Tím se otevřeli neobyčejné možnosti svobodného obchodování.
Příznivý vývoj města vyvrcholil na přelomu 15. a 16. století. Umožnil tak vznik uměleckých skvostů, jako je dílo Mistra Pavla z Levoče v Bazilice svatého Jakuba. Slibný vývoj města však omezili rozsáhlé požáry v roce 1550 a 1599. O století později pak protihabsburské povstání. I přes tyto překážky zůstává město největším a nejvýznamnějším hospodářským centrem Spiše. Pravidelně zde zasedá kongregace Spišské stolice. V 19. století se město stává důležitým střediskem slovenského národního hnutí.
Vše vypadá velice jednoduše … Avšak nenechte se mýlit. I taková relativně krátká cesta obsáhne několik hodin. Vždyť z Bardejova odjíždíme dopoledne a do penzionu v Levoči docházíme kolem šesté hodiny večer.
Však zpět na nádraží. Nyní je teprve mezi třetí a čtvrtou odpoledne. My po krátkém čekání nastupujeme do autobusu a odjíždíme do Levoče. Zde vystupujeme opět na autobusovém nádraží. Čeká na nás docela dlouhá cesta z okraje současného města, téměř pořád do kopce, až do města původního. Na starém městě máme zajištěné ubytování v penzionu. Projdeme několikerými ulicemi a stojíme před hradbami. Zde se nabízí více možností kudy pokračovat. Táži se tedy Vojtěcha. Která je jeho vyvolená? Místo odpovědi sleduji Vojtěcha jak jde oslovit kolem jdoucí paní. Po chvíli se vrací zpět a ukazuje na jednu z možných cest. Vše respektuji. Jak se záhy ukáže … a později potvrdí … vybral si špatně. Nechal si poradit tu nejkopcovitější variantu. A Vojtěch není zrovna typ do kopců. Já sám, jen z fotobatohem a malým kufrem, jsem toho měl dost. Vojtěch cestuje přeci jen více vybaven. Však na pokraji sil jsme do penzionu nakonec dorazili. Nesměle otvírám dveře do domu a vejdu do průchodu. Koukám … Naslouchám … Nikde nikdo?! Najednou přeci jen uslyším hlasy … Jdu po jejich zvuku. Nalézám dva pány při rozhovoru. Nenápadně na sebe upozorním. Jeden z pánů mne požádá o chvíli strpení. Nejsem proti. Vracím se do průchodu k Vojtěchovi a svým věcem. Za několik málo minut přichází i pán. Poznávám ho jako majitele penzionu. Vyřizujeme formality. Za deset minut nás už vede do našeho pokoje. Malý útulný pokojík až ve věži. Ne, nemusíte se bát … Nezavřeli nás do věže. Avšak pokojík v podkroví věž docela věrně imituje.
Najednou mne něco pošimrá vzadu pod lopatkou … Ozve se hlas řkouce … Je krásný slunečný podvečer. Jsme v historickém centru. Neměl by si jít fotit …? Pak to sepne …
Beru fotoaparát a utíkám fotit. Tak strávím asi hodinku. Vracím se zpět. Večeřím. Odpočívám. Dělám vskutku smělé plány na zítřek. Od všeho dění mne osvobozuje spánek.
Druhý den ráno, po rychlé snídani, jsme již na nohách. Naše kroky míří do návštěvnického centra, které se nachází v rohu Náměstí Mistra Pavla poblíž Okresního úřadu. Po úspěšném vstřebání informací se vracíme do penzionu. Vojtěch se chystá na nákup. Já jsem chtěl původně navštívit Katedrálu svatého Jakuba a prohlédnout si práci Mistra Pavla. Vše je ale jinak … Postihne mne taková únava, že o vše ztratím zájem. Avšak nechce se mi prostě dlít na pokoji. Doprovázím tedy Vojtěcha nakupovat. Cestu na nákup však přeci jen využívám na prohlídku hradeb.
Městské hradby v Levoči jsou soustavou obranných staveb pocházejících převážně ze středověku. Sestávají se z obvodové zdi doplněné věžemi a branami. Jde o jeden z nejzachovalejších starých městských obranných systémů na Slovensku.
Již v polovině 13. století má město Levoča obranný systém. Tvoří ho však dřevěné palisády a ploty. Obranné hradby z kamene se začaly v Levoči stavět ve druhé polovině stejného století. Pod vlivem vpádů Tatarů v letech 1241 – 1242. Jejich hlavní linie byla dokončena na začátku 14. století. Pravděpodobně kolem roku 1310. Výška hlavní zdi byla 6 – 8 metrů. Předsunutá zeď byla vysoká 3 – 3,5 metrů. Prostor mezi nimi tvořil 4,5 – 6 metrů široký zwinger. Pás země, na kterém se soustředili obránci v první fázi obléhání. Celé opevnění bylo obehnáno 13 – 15 metrů širokým a 3 – 4 metrů hlubokým příkopem, který bylo možné naplnit vodou z Levočského potoka. Postupem času se obranný systém různě upravoval. Poslední přestavby opevnění proběhli na počátku 16. století, kdy se hojně začalo využívat dělostřelectvo. V důsledku dlouhodobého obléhání města císařskými vojsky, během povstání Franciszka Rákócziho v roce 1710, a poté šířícího se moru byly hradby ve velmi špatném stavu. Jejich obnova trvala dlouho. V průběhu 18. století obranné zdi středověkého původu ztrácí svou vojenskou hodnotu. Vídeňská dvorská komora proto již v roce 1803 povoluje prodej části opevnění. Věže jsou určeny k obytným účelům a plochy bývalého příkopu byly přeměněny na zeleninové zahrady a sady.
Z nákupu se vracíme před polednem. Nejteplejší část dne trávíme odpočinkem na pokoji.
S úderem patnácté hodiny jsme opět na nohách. Naším cílem je poutnické místo na Mariánské hoře. Procházíme několika uličkami a z města vycházíme Košickou bránou. Opět procházíme několika uličkami až na rozcestí. Zde je možností více. Nakonec zasahuje Vojtěch. Ptá se skupinky mladých lidí. Ti nás nasměrují na správnou cestu. Jdeme tedy dále … Přicházíme ke kopci. Vede tudy sice asfaltová cesta. Však velice táhlí kopec nevyhlíží příliš přívětivě. Nu což … My to ale nevzdáváme … A vykročíme. Aby cesta nebyla tak jednoduchá … Když zdoláme se supěním větší díl kopce … kopec se stane mnohem příkřejší. My se však vyškrabeme až nahoru. V cíli jsme nuceni se nejprve vydýchat a nohám nechat odpočinout. Hlavním středobodem kopce je Mariánská bazilika.
Bazilika Navštívení Panny Marie na Mariánské hoře patří mezi nejstarší poutní místa východního Slovenska. Pouť se zde koná každoročně první červencovou neděli. Počátky mariánského kultu sahají do 13. století. První kaple zde byla postavena v roce 1247. Mariánský svátek Navštívení Panny Marie je spojen s příchodem Řádu menších bratří ( Františkáni, podle svatého Františka z Assisi) do Levoče v roce 1311.
V roce 1470 dal kapli přestavět farář Servác. Vznikl zde gotický kostel, ve kterém je instalována socha Panny Marie. Lidé sem nepřestávají přicházet ani během reformace. Oživení poutí však nastává až po rekatolizaci. První velké procesí a pouť zde je 2. července 1671. Další přestavby přicházejí v roce 1688 a 1819.
V roce 1847 přibila vedle katolického kostela ještě dřevěná kaple určená pro řecké katolíky.
Poslední přestavba se uskutečňuje v letech 1906 – 1914, kdy kostel získavá dnešní podobu. Na hlavním oltáři zůstává původní gotická socha Panny Marie z druhé poloviny 15. století. Obnovený kostel vysvětil spišský biskup Ján Vojtaššák 2. července 1922.
Dnes je zde vybudován exerciční a řeholní dům. Také dům pro poutníky. Z poutního místa pro věřící latinského i řeckého vyznání pocházejících z východního a středního Slovenska se postupně stává celostátní fenomén. Navštěvují ho lidé i navzdory obtížím za minulého režimu.
Význam poutního místa nezůstal nepovšimnut ani ve Vatikánu. 26. ledna 1984 povýšil papež Jan Pavel II. kostel na baziliku minor. Zatím největší pouť se zde konala 3. července 1995 za přítomnosti již zmíněného papeže Jana Pavla II. Zúčastnilo se na 650 000 lidí.
Vše důsledně procházíme a zkoumáme. Vstřebáváme energii tohoto úžasného místa. Najdeme si i čas na posezení a rozjímání v kostele. S přicházejícím večerem opouštíme horu a pomalu scházíme zpět do města. Než se nadobro setmí krátce se ještě procházíme po městě. Po návratu na pokoj nastoupí tradiční rutina … Prohlédnout pořízené fotografie. Dobít baterie do fotoaparátu. Dobít mobilní telefon. Zabalím si svoje věci. Zítra již budeme odjíždět. Nicméně než opustíme Levoču rád bych se s Vámi poděli o jeden příběh. Jmenuje se Levočská bílá paní.
Městem Levoča podnes koluje příběh Juliany Korponayové. Známé především jako bílá paní z Levoče. Příběh se odehrává na pozadí protihabsburského povstání Franciszka II. Rákócziho. Juliana doposud V noci přechází po levočských městských hradbách.
Juliana se narodila okolo roku 1680 v kostele v Ožďanoch u Rimavské Soboty. Své dětství strávila v Mukačevu na panství Heleny Zrínské. Matky Franciszka II. Rákóczi. Zlomem v jejím životě se stal sňatek s Jánem Korponayom. Vojenským velitelem hradu Filakovo a přívržencem císaře a uherského krále Leopolda I. Právě proti Leopoldovi I. zosnoval Franciszek II. Rákóczi povstání, které probíhalo v letech 1703 – 1711. V roce 1706 se Julianě narodil syn Gabriel. V té době povstání již probíhalo a manžele zastihlo v Levoči. Levoča jako svobodné královské město se přidalo na stranu Franciszka II. Rákóczi. Fraciszek II. Rákóczi a jeho přítel Mikuláš Bercseny napsali dopisy pro věrné uherské šlechtice. Dopisy doputovali až k Julianě. Během roku 1712 je převzala od jistého řeholníka. Dopisy se Julianě staly osudné. V této době už kontakt s povstalci neudržovala. Ba naopak se snažila udržovat dobré vztahy s panovnickým dvorem, aby získala zpět majetek a mohla zajistit svého syna Gabriela. Při návštěvě u uherského palatina Jána Pálffyho se nedopatřením o těchto dopisech zmínila. Pálffy vyzval Julianu, aby mu dopisy odevzdala. Ona však odmítá. Poté ji zajali a uvěznili na hradě Červený Kameň. V červenci 1712 píše z vězení svému manželovi, že nic neprozradí. V září 1712 píše Pálffy dopis Julianinu manželovi, kde stojí: Vaše žena si může za stav, v kterém se ocitla, sama. Kdyby byla brala věci upřímně, pěkných díků by se dočkala od Jeho výsosti. Podle výpovědi, při výslechu ve věznici Gyori, Juliana dopisy spálila. Přes věznění a mučení nikdy nikoho neprozradila. Ještě před popravou napsala svou poslední vůli a modlitbu. Popravena byla 25. září 1714 před davem lidí na náměstí v Gyori.
V jednom ze svých posledních dopisů napsala: Císař a Rákóczi, dva velcí, tehdy jsem si nevěděla ani představit, který z těch dvou by si chtěl vyprosit můj prst, a ani ve snu by mne nenapadlo, kolik zla zažiju a že svou mizernou hlavu rukou kata ztratím.
V 19. století přichází do Levoče historik Kálmar Thaly a spisovatel Mór Jókai. Jókai inspirovaný Thaliho bádáním o Rákócziho povstáním píše román o Julianě Korponayové, která byla v jeho interpretaci onou Levočskou bílou paní, která otevřela, pro lásku, tajné dveře v levočských hradbách a vpustila nepřátelské vojsko do města.
V roce 2007 se pracovníci Slovenského národního muzea a Spišského muzea v Levoči pustili do velkého bádání o životě Juliany Korponayové. Po třech letech spravování historického a uměleckého materiálu se jim, na základě dochovaných pramenů, podařilo sestavit mozaiku pohnutého osudu Levočské bílé paní.
Byla Juliana Korponayová neuznaná hrdinka nebo zrádkyně? To nechť rozsoudí Vážený čtenář …
Příběh má pokračování …
Ještě se sluší poznamenat, že informace jsem čerpal:
město Levoča
sk.wikipedia.org
bazilika Navštívení Panny Marie na Mariánské hoře
sk.wikipedia.org
městské hradby Levoča
pl.wikipedia.org
příběh Juilany Korponayové
knižní turistický sprievodca Spiš
obrázek Juliany Korponayové
snm.sk/spisské muzeum