Půvaby UNESCO na Slovensku

 2.část

V první části příběhu jsme se rozloučili na cestě ze staré čtvrti města Košice. Jak jsem zjistil pohledem do jízdního řádu, přeci jen nám zbyl nějaký ten čas do odjezdu. Tudíž bych se mohl zmínit, alespoň krátce, o dvou místech.

Asi v polovici cesty z centra starého města na vlakové nádraží nás upoutá velice zajímavá a jen těžko přehlédnutelná budova zvoucí se Jakabův palác.

Palác sám pro sebe navrhl v neogotickém slohu architekt a stavitel Peter Jakab. Autor mnohých eklektických budov. Při samotné stavbě byly použity také vyřazené kameny zbylé po rekonstrukci Dómu svaté Alžběty. Stavitel Jakab je získal jako stavební materiál. Stavba paláce byla dokončena v roce 1899. Po osvobození města Košic sovětskou armádou se stal palác, po jistou dobu, sídlem prezidenta obnovené Česko – slovenské republiky Edvarda Beneše. Palác je zařazen mezi národní kulturní památky.

A zbývající čas věnujeme odpočinku. Využijeme pohostinnost vedle se nacházejícího městského parku. Můžeme zde odpočívat ve stínu stromů na lavičce.

Městský park je největší veřejný park v Košicích. Nachází se v městské části Staré město. Park byl založený v šedesátých létech 19. století.

Koncem 18. století se zde nacházeli lázně s pramenem minerální železité vody. Tyto lázně fungovali do konce 19. století. Poté je nahradili parní a vanové lázně na Dřevěném trhu.

V parku se nachází elegantní pavilón švýcarského stylu postavený v roce 1857 pro císařský pár Františka Josefa a jeho manželku Alžbětu.

V roce 1909 zde byla postavena budova bruslařského a tenisového pavilonu. Postavena byla podle projektu prešovského rodáka Jůliusa Sandyho v secesním stylu.

Poslední rekonstrukce a revitalizace proběhla v roce 2013 v rámci projektu Evropské hlavní město kultury.

Avšak teď již doopravdy je potřeba odebrat se na vlakové nádraží. Nastupujeme tedy do vlaku. Naším cílem je sídelní město Prešovského samosprávného kraje, město Prešov. Sloužit však tentokrát bude jen jako přestupní stanice. Zde, po krátkém čekání, nastupujeme na další vlak, jenž nás doveze do našeho skutečného dnešního cíle. Tím cílem je město Bardějov.

Město Bardějov je okresní město v Prešovském samosprávném kraji. Nachází se na severovýchodě Slovenska v regionu Šariš. Zachovalé středověké centrum je od roku 2000 zapsané mezi lokality světového dědictví UNESCO.

Nejstarší stopy pobytu představují dva kamenné nástroje nalezené nad mlýnským potokem. Historii těchto nástrojů lze nalézt ve starší době kamenné. S ohledem na to, že se nejedná o ojedinělé stopy, lze se domnívat, že se tudy přesunovali ojedinělé lovecké skupiny.

První dosažitelná písemná zmínka o Bardějově pochází z roku 1241.

Již dlouho před rokem 1320 probíhal v Bardějově čilí obchodní ruch. Vždyť od nepaměti ho lze označit za křižovatku obchodních cest. Přicházeli sem obchodní cesty od jihu. Zde však nekončili. Avšak pokračovali na sever za karpatský oblouk.

Právo konat sedmidenní jarmark obdržel Bardějov v roce 1352. V roce 1365 obdržel Bardějov i hrdelní právo. I když už od roku 1352 se jednalo o titulu královské město. Tento titul však obdržel Bardějov od krále Ludvíka I. Až v roce 1376. Král v tomto roce povýšil Bardějov na svobodné královské město.

V roce 1950 byl Bardějov vyhlášen za městskou památkovou rezervaci. Spustila se tím intenzivní obnova kulturního dědictví. V období socializmu se několikanásobně zvýšil počet obyvatel a rozvinula se průmyslová výroba. Především strojírenství. V roce 1986 byla Bardějovu udělena zlatá medaile mezinárodním kuratoriem se sídlem v Hamburku za záchranu památek. V roce 2000 byl Bardějov zapsaný mezi lokality světového dědictví UNESCO.

Vystupujeme z vlaku na nádraží v Bardějově. Avšak kudy dál? Pohlédnu tedy do svého telefonu do google map. Cesta se tváří jako dost dlouhá, ale relativně jednoduchá. Svižným krokem proto vyrazíme a za nějakých třicet minut jsme na místě. Budova se netváří zrovna přívětivě. Zcela zjevně se jedná o dělnickou ubytovnu. Budova je uzamčena a evidentně opuštěná. Pohlédnu zmateně na Vojtěcha … Zdejší ubytování bylo na něm … Pokrčí jen rameny a začne vytáčet telefonní číslo, které je uvedené na dveřích. Zvoní, zvoní … A ono nic. Počkáme třicet minut a zkusím to ještě jednou. Dostane se mi informace od Vojtěcha. Po třiceti minutách … Vojtěch zkouší druhý pokus. A hle, telefon ožívá … Několik minut se dohaduje s majitelem. Po ukončení hovoru se dozvídám, že majitel přijede asi za deset minut. Po deseti minutách majitel skutečně přijíždí. Z krátkého rozhovoru se dozvídám, že ubytování se sice nepodařilo zamluvit. Avšak není to na překážku neb volné pokoje jsou z dispozici. Jsem poněkud zaskočen … Však i potěšen, že pokoj bude. Po vyřízení formalit jsme za patnáct minut na pokoji. Krásné, teplé a slunečné odpoledne přímo vybízí k podvečerní procházce. Procházce neodolám … Vše pouštím tam, kde to zrovna je. Beru fotobatoh a mířím ven. Zlákat se nechá i Vojtěch. A náš cíl? Cílem je kalvárie.

Kalvárie se nalézá na okraji města nedaleko od historického centra. Celý komplex kalvárie byl vybudovaný v letech 1863 až 1869. Zásluhu na tom měl tehdejší bardejovský farář Eduard Kacvinský. Hlavní stavbou celého komplexu je kostel se dvěma věžemi postavený v eklektickém historizujícím slohu s výraznou kresbou fasády. Kostel je zasvěcený svatému kříži. Doplněn je podzemní kapličkou svaté Máří Magdalény. Ve svahu před kostelem se nalézá také hřbitov na kterém nalezli svůj odpočinek významní občané města. K areálu vede přístupová cesta lemovaná čtrnácti zastaveními křížové cesty. Umístěné jsou ve třinácti kapličkách. Sedmé a osmé zastavení obývá společnou kapličku, i když dvojnásobně větší.

V současné době pohlcuje kalvárii rozrůstající se zeleň. Není tedy možné někdejší dominantu a centrum duchovního života zahlédnout ze širokého okolí.

I v dnešní době se zde třikráte do roka konají poutě.

Tentokrát se ale nevyhneme proplétání uličkami města i předměstí. Avšak i přes tuto drobnou překážku jde vše rychle a za nějakých třicet až čtyřicet minut jsme pod kopcem. Kopec je to fakt velký a příkrý. Cesta kalvárii vede cik cak po svážnicích, leč i tak budí respekt. Přesto i tak směle ovšem opatrně vykročíme vzhůru. Cestou se zastavujeme u každé kapličky. Notně schváceni těžkým výstupem, přece však šťastní , že jsme dosáhli vrcholu. Je zde půvabný kostel, kterýžto uzavírá celou křížovou cestu. Otočíme li se na druhou stranu můžeme přehlédnout celé město Bardejov. V době, kdy se slunce pomalu posouvá za obzor zvolna scházíme z kopce dolů. Ještě se zastavujeme na rychlí nákup v Bille nedaleko nádraží. S přicházející tmou se vracíme zpět na ubytovnu. Než se dočista setmí, stihnu nadto objevit kostelík nedaleko našeho ubytování. Na ubytovně nastupuje pravidelná rutina. Kontrola fotografií, nabití baterií fotoaparátu, dobití mobilního telefonu. Posléze usínáme jako když nás do vody hodí.

Stávám kupodivu téměř se svítáním. Nelením tedy ... Beru fotobatoh ... A utíkám fotografovat nedaleký kostelík, jenž jsem objevil předchozího dne večer. Než se Vojtěch stačil probrat už jsem byl pryč. Za nějakých třicet minut jsem již opět na ubytovně ... Sedím u připravené snídaně. A … Jelikož a protože se klube čarokrásný slunečný den. A ... Nabádá k vytrvalému průzkumu města. Jakmile posnídám jsem opět na nohách. Tentokrát už za doprovodu Vojtěcha. Vyrážíme tedy na průzkum města. První místo, téměř povinná zastávka, je katedrála svatého Egídia v severní části Radničního náměstí.

Počátky chrámu sahají do 13. století. Kolem roku 1306 se na tomto místě usadili cisterciácký mniši z polské Koprzywnice a založili zde klášter zasvěcený svatému Egidiovi. Král Bela IV. Potvrdil řádu, listinou z roku 1247, rozsáhlé pozemky v okolí Bardejova. Již zmíněné listiny obsahují také první zmínku o existenci kostela. V důsledku neočekávaných změn však cisterciáci v druhé polovině 13. století město Bardejov opustili.

Na počátku 14. století se na opuštěném území usazují němečtí kolonisté. Z královské listiny Karla Roberta I. z Anjou, vydané roku 1320, se novým osadníkům přiznávají privilégia při placení daní. Listina Karlova syna a nástupce Ludvíka I. Velkého z Anjou, vydaná roku 1352, povoluje konání výročního jarmarku po dni svatého Egidia. Zároveň tak potvrzuje existenci chrámu.

Stavba současného chrámu započala v polovině 14. století. Ukončena byla v roce 1415. V letech 1420 až 1427 přibyla ke kostelu ještě věž. V roce 1448, na popud městských radních, započala přestavba chrámu. Podle smlouvy s městem se přestavby ujmul kamenický mistr Mikuláš. Měl postavit především Presbyterium. Klenba, která ho zastřešovala se však, v důsledku statických poruch, zřítila.

Následně se stavby ujal, na základě doporučení městské rady v Košicích, stavitel mistr Štefan z Košic. Významný královský stavitel k základní tří lodní části přistavěl rozsáhlou svatyni, chór, sakristii a emporu. Svatyně byla pojmenována po svaté Kateřině, avšak později přejmenována na oratorium krále Matěje. Přestavba svatyně skončila v roce 1464 instalací nové klenby.

V roce 1466 postavil mistr Jakub ze Saczu ve svatyni gotický hlavní oltář. Zachovala se z něho dodnes jen plastika svatého Egidia. Ze stejného období pochází také bronzová křtitelnice. Během staletí zde probíhali četné dostavby a opravy. Chrámu samotnému se nevyhnuli ani pohromy. V letech 1550, 1577, 1640, 1774 a 1878 zde řádil červený kohout. Místo zachvátilo také v roce 1725 zemětřesení, při kterém se zhroutila věž. Při následujícím zemětřesení v roce 1836 pukly na třech místech i obvodové zdi.

V duchu puristických názorů vedl opravu a rekonstrukci od roku 1878 architekt Imrich Steindl. Od roku 1899 byl vystřídán Fridrichem Schulekem. V rámci regotizace byli odstraněny renezanční úpravy a byli nahrazeny neogotickou úpravou podle představ 19. století.

Následující rekonstrukce se událi i ve 20. století. V letech 1957 až 1958 byla vyměněna nosná část pastoforia. V letech 1963 až 1964 došlo i na mohutnou střechu kostela. Velká oprava chrámu probíhala od roku 1986 až do roku 1999. V průběhu opravy, v roce 1990, pukly oba chrámové zvony Urban i Ján. V roce 1995 byli do věže umístěny zvony nové. V roce 2001, při příležitosti vyhlášení chrámu za baziliku minor byl zvon Ján nahrazen novým zvonem Josef.

Pokud jsme si představili Dóm svatého Egidia jako církevní autoritu, je potřeba představit tu světskou. Opodál katedrály na stejném náměstí nalezneme starou radnici.

Radnice je goticko – renesanční budova stojící uprostřed Radničního náměstí.

Správa města prošla během historie dlouhým vývojem. Původně toto území i prvotní slovanskou osadu spravovali cisterciáčtí mniši a jejich představený – převor kláštera.

Důležitým mezníkem ve vývoji městské správy byl rok 1376. V tomto roce povýšil král Ludvík I. Osadu na svobodné královské město a udělil mu právo volby rychtáře a městské rady. Ještě během 15. století se scházela městská rada v úřední místnosti rychtáře, jenž se nacházela mimo náměstí. Konec 15. století přinesl do města rozkvět hospodářského a společenského života. Významné postavení města si vyžádalo i reprezentativnější prostory pro zasedání rady. V roce 1505 začaly stavební práce. Představitelé města pověřili mistra Alexandra. Na stavbě se v následujících létech podílelo několik dalších stavebních mistrů. V roce 1509 mistr Ján z Prešova ukončil stavbu. Malířskou výzdobu poté zajistili místní mistři Teofil Stanczel a Matěj Grunwald v létech 1510 až 1511. V následujících létech se práce soustředili v interiérech. V příštích staletích probíhali pouze restaurátorské práce. V roce 1902 zachvátil radnici požár. Poté v létech 1904 a 1905 byla budova radnice obnovena a upravena pro připravované expozice vznikajícího muzea Šarišské župy.

Příběh má pokračování …

Ještě se sluší poznamenat, že informace jsem čerpal:

Jakabův palác v Košicích

sk.wikipedia.org

Městský park v Košicích

sk.wikipedia.org

Kalvárie v Bardejově

spoznajslovensko.eu, kamnavylet.sk

Turistický sprievodca Bardejov

Katedrála svatého Egidia

sk.wikipedia.org

Stará radnice v Bardejově

cs.wikipedia.org