Na létajícím slonu do Města lásky

Vydal jsem se poznávat krásy a památky Paříže - Města lásky. Během několika dnů jsem stihl navštívit většinu nejznámějších pařížských památek a dostatečně se seznámit s francouzskou kulturou.

Tak tedy od začátku.Nástupní místo mého zájezdu bylo v Praze. tudíž vyvstala otázka, jak se do hlavního města dopravit. Bydlím totiž v Jižních Čechách.Nakonec jsem k dopravě, tak jako ve většině případů, využil vlak. Jsem přesvědčen, že je to pohodlnější než se tísnit v autobusu a také proto že nástupní místo mého zájezdu se nacházelo naproti budově hlavního nádraží v Praze. Dobu strávenou na hlavním nádraží jsem využil prohlídkou zde instalované výstavy k natočení filmu Století Miroslava Zikmunda. Po krátkém občerstvení nastupujíc ještě s několika lidmi do autobusu. Na další zastávce v Plzni přistoupili ještě poslední lidé. Těsně před opuštěním českého území jsme měli poslední možnost občerstvení. Poté, už s nastávajícím večerem definitivně nadešel noční přejezd přes německé území směrem k Francii. Krátkou spíše už ranní přestávku nedaleko Paříže jsme také využili k malé snídani. S přicházejícím úsvitem hurá do víru velkoměsta. Prohlídku Paříže jsme započali seznamovací okružní jízdou po hlavních památkách. Vystupujíc na náměstí Trocadero , jsme využili nabízející se vyhlídky na řeku Seinu, Martovo pole a hlavně zde se majestátně vypínající Eiffelovu věž, která byla první na našem seznamu. 

Už za nesměle vykukujícího sluníčka jsme se přesunuli pod nedalekou Eiffelovu věž, kde po krátkém seznámení s historií a instruktáži průvodkyně, jsme měli možnost vyzkoušet francouzskou kuchyni v podobě croasantu a výborné kávy v nedalekém bistru La tour Eiffel. Dále již samostatně jsme se věnovali návštěvě již dříve jmenované dominanty. Po splnění všech náležitých procedur, jsem se vypravil po schodech do druhého patra vstříc nádherným výhledům na město Paříž, jeho památky a dominanty. Po dostatečném čase, který jsem věnoval svým smyslům, jsem dopřál totéž i svému fotoaparátu, jež jsem si pro tuto příležitost vezl sebou. Poté co jsme byli oba dostatečně naplněni dojmi jsme se odebrali směrem k východu. Cestou na místo srazu přes Martovo pole jsem dopřál svému parťákovi ještě několik záběrů na celou dominantu.

Náš sraz byl u nedaleké vojenské školy. Martovo pole se jmenuje podle římského boha války Marse, což je velice příhodné, neboť v minulém životě bylo Martovo pole vojenské cvičiště patřící k již zmíněné škole. Až později bylo přebudované na park, kterým je dodnes. Další místo na našem seznamu byla několik ulic vzdálená Invalidovna. Postavil ji vojevůdce a císař Napoleon Bonaparte pro své veterány z různých válek které vedl. První stavbou jež upoutá vaše zraky je kaple svatého Jeronýma, kde sám Napoleon, společně se svým synem, sní svůj věčný sen. Poté se stačí přesunout na nedaleké nádvoří jehož součástí je, kromě výstavy děl i kostel kde jsou vyvěšeny vlajky států jež porazil Napoleon. 

Součástí výstavy na nádvoří je i skrytý poklad v podobě tanku Renault FT, jež tvořil vrchol francouzského strojírenství konce první světové války. 

Dále využívajíc metra a krátkého pěšího přesunu jsme se dostali do Lucemburských zahrad, kde jsme se zastavili u zdejšího monumentu Lucemburského paláce. Zdejší areál vybudovala Marie Medicejská v 17. století. Poté co přišla o svého manžela Jindřicha IV, se v tomto paláci sama zdržovala. Dále už se využíval k všemožným účelům, dnes tento palác slouží senátu. 

Naše cesta se dále ubírala Latinskou čtvrtí plnou malých útulných restaurací s kuchyní z celého světa. Dal jsem na radu průvodkyně a využil jednu z nich k pozdnímu obědu. Velice příjemné překvapení bylo, když jsem dostal jídelní lístek ve svém rodném jazyce. Dobře naladěn a náležitě posilněn jsem pokračoval přes řeku Seinu na nedaleký ostrov De la Cité. Zde jsem věnoval zbytek odpoledne další ze slavných pařížských památek. Katedrále Notre Dame. Mé první pohledy upoutal park Jeana XXIII, Který katedrálu obklopoval ze dvou stran. Jednou z jeho skvostů je i socha papeže Jana Pavla II, který se proslavil svými cestami po světě. Za svou práci byl prohlášen svatým. 

Ale zpět ke katedrále. Katedrála byla založena v roce 1163 na přání biskupa Maurice de Sully a vystavěna architektem Jeanem de Chelles. V průběhu času a z různých příčin se podoba katedrály měnila. Během francouzské revoluce byla značně poničena a měla být i zcela zničena, k čemuž naštěstí nedošlo. Nového života se katedrála dočkala na začátku 19. století. Opravu a oživení umožnil Napoleon Bonaparte společně s papežem Piem VII. Napoleon zde byl později korunován na císaře. Ještě před vstupem do vnitřních prostor katedrály upoutá mohutné a vznešené průčelí pomyslně rozdělené na tři části. 

Vnitřní prostory katedrály doplňují kaple Svatého Josefa, Denise, Maří Magdalény, ale asi nej patří francouzské hrdince stoleté války Paně Orleánské, Johance z Arku. Zadostiučinění se ji dostalo až ve dvacátém století, kdy byla v roce 1909 blahořečena a v roce 1920 prohlášena svatou. Dnes je jednou z patronek Francie. 

Z dnešního dobrodružství by to bylo asi vše. Následoval už jen odjezd na hotel.

První dva dny jsem měl již za sebou. Další krásy Paříže mne čekali další den.