Na létajícím slonu do města lásky

2. část

Je to už několik let, kdy jsem se chystal do hlavního města Francie Paříže za poznáním jiných světů a o tyto zážitky bych se chtěl teď s vámi rozdělit. Je to něco méně času, kdy se mi podařilo sepsat první část tohoto příběhu. Ale až nyní mám možnost tento příběh dovyprávět.

Poté, co jsem se ráno čerstvý a plný sil probudil, pobalil jsem své věci a sešel do přízemí na snídani. Po snídani jsem nastoupil do našeho autobusu a vrátil se zpět do ulic Paříže čelit novým výzvám.

První na našem programu byl "jen" průjezd největším a nejmodernějším pařížským letištěm, letištěm Charlese de Gaulla.

Charles de Gaulla se jako poručík a později kapitán zúčastnil už první světové války, ale znám je spíše až z té druhé, kdy byl ,v hodnosti generála, nejprve představitelem Svobodných Francouzů ve Velké Británii. Představitelem již svobodné Francie. A po několikaleté odmlce i francouzským prezidentem. Letiště, jež nese jeho jméno je nejen největší v Paříži, ale i druhé největší v Evropě. Jeho počátek se datuje do roku 1974, kdy se otevřel první terminál. Jeho naopak poslední rozšíření se odehrálo v roce 2010.

Ale teď už opravdu zpět do pařížských ulic. Z autobusu jsme vystupovali ve čtvrti básníků, umělců a pouličních prodavačů Montmártru. Na místě víc než trefném, u klubu Moulin Rouge. Jen to načasování nebylo nejlepší. Bylo to dopoledne... Kolem tohoto proslulého klubu jsme putovali směrem do kopců, míjejíc jeden ze dvou posledních větrných mlýnů v Paříži. Okolo sochy Muže procházejícího zdí.

Námět na sochu pochází z knihy Marcela Ayme, která pojednává o zloději jež loupil v klenotnictvích a bankách pomocí své schopnosti procházet zdí. Dělal si legraci i z policie tím, že neustále unikal z vězení. Nakonec ale došlo i na něj. Ve chvíli, kdy unikal od jedné nešťastné ženy ho jeho schopnost opustila a on zůstal ve zdi. Sochu vytvořil jiný francouzský umělec, vynikající herec Jean Marais.

Naše cesta vedla dále ulicemi Montmártru za mohutného povzbuzování pouličními umělci k bazilice Du Sacre-Cover de Montmártre. I když to tak na první pohled nemusí vypadat bazilika je poměrně mladá. Její základní kamen byl položen v roce 1875. Baziliku, po veřejné soutěži, postavil architekt Paul Abadie kombinací byzantského a románského slohu. Malou perličkou, známou i z českých zemí, je, že bazilika byla financována národní sbírkou, kdy se na její stavbu složila celá Francie. Bazilika měla též odkazovat k pařížské komuně a pokání za události během ní. Dnes se z ní stalo poutní místo a je druhá nejnavštěvovanější po katedrále Notre Dame v Paříži.

S využitím pařížského metra jsme postupovali k našim dalším cílům. Po krátkém pěším přesunu jsme se krátce zastavili u nejluxusnějšího hotelu v Paříži. Hotelu Ritz. Hotel je umístěn v paláci na náměstí Verdom v srdci Paříže. Jeho hosté bývají politici, zpěváci a herci, ale hostí i takové osobnosti, jako byli spisovatel Ernest Hemingway nebo Coco Chanel. V tomto hotelu měla poslední večeři i princezna Diana a Dody al Fayed. Další krátká zastávka na dnešním programu byla v nedaleko se nacházejících Tuilerijských zahradách ( Jardine des Tuileries). Zahrady vznikli v 16. století současně se stavbou paláce stejného jména pro nám již známou královnu Kateřinu Medicejskou. Zahrady byli vybudovány ve stylu italské renesance. Za vlády krále Ludvíka XIV. je přebudoval architekt André le Notré. Za druhé světové války část zahrady sloužila jako zelinářská. Její současnou historii uzavřel pravděpodobně francouzský prezident Francois Mitterrand. Kdy se jako součást rekonstrukce nedaleko stojícího paláce Louvre vrátila zahradě podoba, kterou měla v 17. století. Stejnojmenný palác, jež byl součástí historie tohoto místa, byl také královskou rezidencí mnoha vládců. O jeho další budoucnost ho ale připravil zásah žháře v roce 1871.

Perlou a vrcholem naší cesty byl palác v Louvru. Název tohoto místa sahá daleko do historie, kdy na tomto místě rostly ještě hvozdy, jež nesli název Louparie nebo Louverie. Ve 14. století v těchto místech postavil král Karel V. tvrz, která se poté stala jeho rezidencí. O dvě století později zde král František I. vystavěl palác, který se během času rozrůstal a zvětšoval. Poté kdy přestala Paříž sloužit králům, tyto paláce obývali dvořané a královští úředníci, ale také i učenci nebo umělci. Sbírky umění se zde začaly objevovat za vlády krále Františka I. Každý další vládce pak sbírky doplňoval a rozšiřoval. Oficiální galerie umění (nebo chcete li muzeum) zde vzniklo za francouzské revoluce v roce 1793. Zde se nacházející expozici doplňovala dále i díla z různých zámků, klášterů i kostelů. Někdy i válečná kořist dovezená z jiných zemí. Dnes patří muzeum mezi místa jež mají svůj vysoký kredit nejen v Evropě, ale i na celém světě.

Součástí současné historie tohoto místa je skleněná pyramida jež zastává funkci hlavního vchodu. O její instalaci se postaral prezident Francoise Mitterrand. Byl to dar prezidenta k 200. výročí francouzské revoluce. Za perličku můžeme považovat to, že ona pyramida má ještě dvojče. Pyramide Inversée. Pyramida otočená směrem dolů a umístěna jako součást kruhového objezdu na náměstí Du Carrousel. Ale to už míříme neochvějně do vnitřních prostor paláce vstříc sbírkám. ALE. Ještě se přeci jenom zastavíme a to ve vnitřních prostorech, kde má hrot Pyramida Inversée, neboť i ta má ještě jedno dvojče. Její zrcadlový obraz tvoří žulový monolit. Spojení těchto dvou pyramid je jako jedinečná geometrická ozvěna. Toto místo opředené tajemstvími dráždí fantazii spisovatelů, filmařů i poutníků ... Jaké tajemství ukrývá? Ukrývá nějaké? Ale teď už rychle do sbírek obdivovat díla mistrů jež zde našli domov. Protože čas je neúprosný soupeř bylo možné stihnout jen zlomek z toho co je zde vystaveno. Ale i to stálo za to.

Dále se mé kroky ubíraly zpět přes Tuilerijské zahrady vstříc Champs-Elysées a Vítěznému oblouku. A co bylo na konec? Poté co ulice Paříže zahalila tma nastal poslední krok ... Okružní výlet po řece lodí. Nenapadá mne romantičtější rozloučení s tímto místem.

No a dál... Pak už jsme mířili k autobusu a naše cesta vedla zpět do České republiky. Ale nebojte, ještě není všemu konec.

I když s Paříží jsme se již definitivně rozloučili, jedna položka na našem cestovatelském seznamu pořád zbývala.

Zastávka v bavorském lázeňském městečku Amberg a pořádná koupačka na závěr. Ale ouha, pan Murphy zaúřadoval. Kde mám plavky? Plavky nejsou? Poté co jsem definitivně vzdal hledání plavek jsem přešel na náhradní program. Objevitelská procházka po městě. A že bylo co objevovat na celé dopoledne.

A co bylo pak? No vlastně nic moc...

Nástup do autobusu, přejezd do ČR, zastávka v Plzni a konečná v Praze. Nástup do vlaku a zpět domů.

A závěr?

Byl jsem na zahraničním zájezdu.

Paříž zůstane navždy, TA PRVNÍ.

První místo, které jsem navštívil.

A kromě fotografií, které jsem si přivezl mi zbyla i kupa krásných vzpomínek, o kterých můžu ještě dlouho vyprávět.