Michal pod Skalou

Tento příběh je fantazií autora

Vstávám ještě za tmy, obléknu se a beru do ruky svůj fotobatoh, který mne doprovází téměř na každé cestě už několik let. Do druhé ruky beru malý kufr, kde mám sbaleno pár hadříků na převlečení.

Jdu na vlakové nádraží.

Mým cílem je Slovensko.

Přicházím na vlakové nádraží a noční tma již začíná světlat. Když o něco později nastupuji do vlaku, noc definitivně předává vládu dni a slunce začíná pomalu vycházet. Vlak se rozjíždí a unáší mne do vycházejícího slunce …

Jsem pohodlně usazen v kupé. Na uších sluchátka, ze kterých plyne oblíbená hudba. Vagón pravidelně kodrcá po kolejích a já upadám do polospánku ... Své myšlenky nechávám volně plout …

Ocitám se v šerém lese. Kam paprsek slunce proniká jen s velkými obtížemi. Jsem hladový a utrmácený dlouhým pochodem. Neúnavně pronásleduji protřelého zlosyna. Už takhle jdu několik hodin, dní …? Zlosynovi kumpáni číhají za každým stromem … Slyším kroky …? Najednou se ozve hlas …? Změna průvodčího, kontrola jízdenek. Bouchnou dveře … Procitám … Jsem zpátky v kupé vlaku. Mezi dveřma stojí fousatý pán v modrém obleku a očekává co mu předložím. Listuju v telefonu a předkládám mu jízdenku, kterou jsem si opatřil předem na internetu. Průvodčí vytáhne mašinku, dvakrát to zapípá. Průvodčí spokojeně pokýve, poděkuje a odchází.

Jsem zase pohodlně usazen. Na uších sluchátka, ze kterých plyne oblíbená hudba. Vagón pravidelně kodrcá po kolejích a já upadám do polospánku …

Ocitám se v šerém lese. Neúnavně pronásleduji protřelého zlosyna. Už takhle jdu několik hodin, dní …? Když už mu dýchám skoro na záda … Najednou zbystřím …? Je naprosté ticho … Z ničeho nic slyším zvonit telefon … Procitám … Jsem zpátky v kupé vlaku. Zvedám telefon. Haloo, kdo volá? Na druhé straně se ozve hlas mého přítele Vojtěcha. Volá a ptá se jak jsem na tom? Já odpovím, že je vše v pořádku. Vyměníme si pár informací a rozloučíme se.

No vidíte to vážený čtenáři. Zapomněl jsem zmínit důležitou věc. Tentokrát necestuji sám. Na cestě mne doprovází můj dlouholetý přítel a bývalý spolužák ze střední školy Vojtěch. Mám se sním setkat v Brně. Tam také nyní mířím.

Jsem zase pohodlně usazen. Na uších sluchátka, ze kterých plyne oblíbená hudba. Vagón pravidelně kodrcá po kolejích. Něco je jinak … už se nedokážu vrátit … Už jen tak sedím a poslouchám hudbu. Zlosyn tentokrát unikl …

Asi za patnáct až dvacet minut přijíždím do Brna na hlavní nádraží. Mám spoustu času … Vojtěch přijede z Prahy asi za hodinu. Mířím skrz celé nádraží do čekárny. Usedám a otvírám knížku. Čtu si. Asi po padesáti minutách zavírám knížku … Vezmu si své věci a odcházím na autobusové nádraží. Nachází se nedaleko toho vlakového naproti hotelu Grand. Přicházím k informační tabuli. Hledám očekávaný autobus. Dvacet minut zpoždění… To nám to pěkně začíná … Postesknu si. Času máme relativně dost. I tak. Nebo to jsem si alespoň myslel … Po dvaceti minutách skutečně přijíždí autobus. Zastavuje na zastávce, otvírají se dveře a začínají vystupovat cestující. Mezi posledními i vždy usměvavý Vojtěch. První informaci, kterou obdržím je, že autobus absolvoval velkou objížďku, kde se zdržel. Druhá informace je, že máme spoustu času. Svižným krokem se vracíme na vlakové nádraží, ze kterého budeme pokračovat do Bratislavy. Ale ouha … Po deseti minutách přicházíme na nástupiště. Při pohledu na příjezd vlaku ztuhnu … Uf … Máme sotva pár minut … Než se stačím vzpamatovat vlak už přijíždí na nástupiště. Nastupujeme. Po několika minutách vlak odjíždí směrem do Bratislavy.

Skutečně …?

Ani tentokrát nešlo vše hladce …

Po příjezdu do Břeclavi jsme se dozvěděli, že vlak zde končí … že není možné jet dál … že dál pojedeme náhradními autobusy.

No skvělé …

A tak jsme pobrali svoje věci, vystoupili z vlaku … přes vlakové nádraží jsme došli na autobusové nádraží. Naštěstí je hned vedle … nastoupili do autobusu … zbytek cesty jsme strávili v autobusu.

A Bratislava?

Bratislava nás přivítala zamračenou oblohou. Ale odradit jsme se nenechali. Měli jsme celý den na poznávání tohoto města.

A co bylo naším hlavním cílem?

Bratislavský hrad.

Jako správní poutníci jsme dali přednost pěší chůzi. Není to zas až tak daleko. Po projití několika ulic jsme přišli na náměstí. Přímo proti nám, na kopci nad náměstím, se rýsoval náš cíl. Bratislavský hrad. Na začátku náměstí jsme míjeli palác na jehož střeše se třepetala slovenská vlajka. Marně jsem hledal odpověď, co je to za palác? V té době jsem odpověď neznal. Až později jsem zjistil, že se jedná o sídlo slovenského prezidenta. V této době spíše prezidentky … Udělal jsem si pár fotografií a šli jsme dál. 

Prošli jsme ještě pár ulic. Už tuším proč se říká Bratislavský hrad … Když už jsme se blížili ke hradu počala ulice povážlivě stoupat. S využitím zbytku sil jsme se doslova vyškrabali ke zadní části hradu. Vedle hradu zde stojí budova Slovenské Národní Rady. Slovenská obdoba parlamentu. Mezi hradem a parlamentem probíhá mírně z kopce ulice, na jejímž konci se rýsovala restaurace visící nad mostem SNP. To upoutalo mou pozornost … Neodolal jsem pokušení se alespoň podívat … Bylo rozhodnuto … Jdem. Ulice ústila na terasu pod hradem. Byl z ní přímo nádherný výhled na řeku Dunaj, most SNP a bratislavskou čtvrť Petrželka. Byl jsem přemožen a fotím. Týý jo … Co se zvěčnit s takovým to pozadím? Tak jsem si zase jednou zapózoval … fotoaparátu se ujal Vojtěch. A jak se nám to povedlo? To už posuďte sami.

Avšak zpátky a na hrad …

Po cestě ještě nějaký ten snímek parlamentu na památku.

Vídeňská brána a hurá dovnitř …

Úžasně zrekonstruovaný hrad, který tvoří dominantu celého města Bratislava. Na úchvatném místě, na kterém více jak tisíc let kráčeli dějiny. No posuďte sami …

Osídlení bratislavského kopce sahá daleko do historie. Výhodnou polohu nad řekou Dunaj využívali lidé už v eneolitu a také v době železné. V čase rozkvětu keltské civilizace, se na území města Bratislava, nacházelo keltské opidum. Podle nalezených důkazů se zde vyskytovali také Římané, zastoupeni XIV. Římskou legií, která měla na bratislavském kopci vojenskou posádku.

Již za naší éry v 5. a 6. století se zde začali usidlovat Slované. Na místě bratislavského kopce a také na nedaleké skále, kde dnes stojí hrad Děvín, vybudovali opevněné hradiště na ochranu brodu přes řeku Dunaj.

Je doloženo, že v 9. století zastávalo bratislavské hradiště významný opěrný bod velkomoravské říše. Vybavený již v této době zděným kostelem nebo jinou formou církevní stavby.

Na hradiště z dob Velké Moravy navázal i první uherský král Štěpán I. , který zde udržoval pohraniční pevnost bránící mladý uherský stát.

Z důvodu obtížně zajistitelné bezpečnosti krále a jeho úřadu došlo ve 13. století k přestěhování všech církevních institucí mimo areál hradu.

Důležitý historický předěl nastal v březnu roku 1387, kdy na uherský trůn nastoupil Zikmund Lucemburský. Pro narůstající husitské ohrožení dal vybudovat kamenné opevnění na místo původního dřevozemního. Dalším jeho krokem bylo získat korunu římskoněmeckého císaře. Proto přestěhoval královský úřad z Budína právě do Bratislavy. Z tohoto vyplývá i následující, kdy na základech původního hradu dal vybudovat reprezentativní čtyřstranný palác po vzoru francouzských kastelů. Plány na přestavbu vzali za své v roce 1437, když zemřel sám Zikmund.

V době Renesance v 16. století, kdy většinu Uherska ovládali Turkové, se královským sídlem stala opět Bratislava. Po nástupu Ferdinanda I. Habsburského na uherský trůn došlo k nové přestavbě a modernizaci. Stavebních úprav se ujal dvorní architekt Pietro Ferrabosco.

I když došlo v 17. století k několika stavebním úpravám, nejdůležitější období přišlo o století později. Za vlády císařovny Marie Terezie. Marie Terezie obývala bratislavský hrad často a někdy i velmi dlouho. Také dala slib, že na bratislavském hradě bude příležitostně i sídlit. Proto došlo na komplexní přestavbu paláce do pohodlného barokního sídla. Kromě samotného paláce došlo i na rozsáhlé úpravy hradního areálu. Bylo změněno uspořádání strážnic na čestném nádvoří. Na západní terase byla vybudována trojkřídlá jednopatrová budova určená pro konírny, prostory pro vozy a byty služebnictva. Na západních a severních hradbách přibyli prostory pro hradní posádku. U severní strany paláce byla vybudována krytá jízdárna a zimní zahrada. Ne severní terase vznikla zahrada francouzského typu. Na hradě byl dokonce vybudován i vodovod. Tyto světlé chvíle, v dějinách hradu, byli na dlouhou dobu ale poslední …

Poté co na trůn nastoupil syn Marie Terezie Josef II. Bylo zrušeno místodržitelství a všechny zemské úřady se přestěhovali do Budína. Hrad byl opět přestavěn, tentokrát však pro potřeby generálního semináře. Avšak seminář zde skončil po osmnácti létech.

První ranou pro hrad bylo, když byl přidělen Vojenské správě a byl změněn na ubytovnu vojáků. Dílo zkázy poté završil požár, jenž vypukl z nedbalosti vojáků, v paláci 28. května 1811. Třeba že byl z části dále využíván armádou, pomalu a jistě chátral až do 60. let 20. století.

Pověstné světlo na konci tunelu třímal v rukou spisovatel a malíř Janko Alexy. Člověk, který se pro hrad nadchnul při návštěvě u svého strýce. Štěstím pro samotný hrad byl fakt, že Alexy dokázal ke spolupráci přesvědčit i profesora architektury Alfréda Piffla. Na základě průzkumných prací provedených na jaře 1953 bylo rozhodnuto uvést hrad do tzv. Tereziánské podoby. Hrad byl představen v celé své kráse v roce 1968. Na úplný závěr je třeba dodat, že v současné době je hrad majetkem Slovenského Národního Muzea a jsou zde expozice historického oddělení. Část je však využívána pořád pro reprezentační a státní účely.

Příběh má pokračování …

Ještě se sluší poznamenat, že informace o Bratislavském hradě jsem čerpal

 ze stránek české wikipedie.