Máriova paleta z Dolomit 1.část

Příběh je fantazií autora

V době kdy v České republice vládlo podzimní počasí a plískanice, využil jsem možnosti a odjel za teplem do severní Itálie. A počasí? Počasí se skutečně předvedlo. Jeden slunečný den střídal druhý.

Ale hezky od začátku …

Tentokrát se nacházel start mé cesty v krajském městě Jihočeského kraje Českých Budějovicích. I protentokrát jsem ke svému přejezdu na start použil vlaku. I když byl přejezd přeci jen o něco kratší. Trval asi hodinu. Jelikož můj odjezd do Itálie se měl uskutečnit v pozdní noci ... A já přijel poněkud dříve … Strávil jsem přebytečný čas v čekárně vlakového nádraží v Českých Budějovicích čtením knihy. S přibližujícím se časem odjezdu jsem uklidil knihu, pobral věci a pomalou chůzí se přesunoval skrz město na místo odjezdu zájezdového autobusu. Byl jsem přeci jenom o něco rychlejší než jsem očekával … Zbývající čas, do odjezdu, jsem věnoval dobrodružné procházce v nedalekém potemnělém parku.

To se takhle procházíte v potemnělém parku, bloumáte sem tam, máte spousty času … Po nějaké té době zvednete hlavu … A váš pohled automaticky zamíří na blízké místo srazu … A … A co nevidíte … On tam stojí autobus ?! Nohy zrychlí krok … V hlavě se začnou vířit myšlenky … A vy jako automat míříte rovnou k autobusu. U předních dveří autobusu stojí dobře vypadající starší pán s deskami a odškrtává jména. Průvodce ?! Vytrvale mířím k němu se přihlásit. Nahlásím své jméno … Obdržím odpovídající sedadlo … Můj kufr putuje do zavazadlového prostoru autobusu … A já nastupuji. Vybral jsem si jistě dobře, autobus je plný. Hledám své místo … Když ho naleznu zjistím, že budu mít spolucestujícího. Ahoj, já jsem Mário. Budeme spolu cestovat. Seznamuji se se svým spolucestujícím. Je to pro mne změna. Do Paříže jsem měl, k dispozici, celou lavici. Tentokrát mi bude muset stačit "jen" sedadlo. Usedám … Dveře autobusu se zavírají a mi vyjíždíme směrem na jih, přes Rakousko do Jižního Tyrolska nebo Trentina, záleží kterému názvu dáváte přednost. Cesta probíhala jednoduše a bez jakýkoliv překážek. Jen s několika krátkými přestávkami. Aby se člověk mohl vyvenčit a protáhnout. Já cestu strávil spíš dřímáním než spaním. Bohužel sedadlo v autobuse mnoho pohodlí nenabízí. Autobus, brzy ráno ještě za šera, kroužil kolem vrcholů italských dolomit směrem k našemu prvnímu cíli. Jezeru Misurina.

Jezero Misurina je přírodní alpské jezero, největší v regionu Cadore, které se nachází v nadmořské výšce 1754 m.n.m. V části obce Auronzo di Cadore v italské provincii Belluro. Jeho obvod je2,6 km a hloubka 5 m. Díky zvláštním klimatickým vlastnostem oblasti kolem jezera je vzduch obzvláště vhodný pro osoby trpící respiračními chorobami. V blízkosti jezera se nalézá institut Pia XII. Jediné centrum v Itálii určené pro léčbu dětského astmatu. Kolem jezera prochází vysokohorská trasa Alta Via č. 3, která začíná ve Villabasse a vede do Longarone. Většinu zimy jezero zamrzá. Na jeho zamrzlém povrchu se konají zápasy póla na koních.

Když, ještě za ranního šera, vystupujete z vyhřátého autobusu na březích jezera ... Na parkovišti poblíž hotelu nesoucího jeho jméno … teploměr zrovna nehýří optimismem. Ale neodoláte procházce. Jestliže se o něco později pozorně rozhlédnete veškerá rozmrzelost vás okamžitě opustí … Jezero dosud zahalené ranním šerem … Tráva ozdobená jinovatkou … Nad tím poletující chomáče mlhy … A pokud vzhlédnete výše? Na vrcholky hor, které obepínají jezero? Strnete … Na vrcholcích již pracuje slunce … Vrcholky svítí do potemnělých vod jezera jako maják … Na takové to kompozice se dá zírat i celé hodiny.

Bohužel já tolik času nemám … Ale neodpustil bych si …

Pokud bych se aspoň nezmínil o jedné z legend, která provází vznik jezera …

Podle této legendy byla Misurina jediná dcera starého a obdivuhodného krále Sorapise. Dcera, stejně rozmarná a rozpustilá jako krásná, byla jediným důvodem k životu pro krále Sorapisse. Král jako vdovec přičítal její troufalost smrti matky a proto byl vždy připraven ji omlouvat a ospravedlňovat. Když bylo Misurině sedm nebo osm let, dozvěděla se o víle, která žila na Křišťálové hoře a měla kouzelné zrcadlo, které ji dávalo moc číst myšlenky každého, kdo se do něj podíval. Misurina tak dlouho prosila otce, aby ji dal kouzelné zrcadlo, které chtěla za každou cenu, až ji král Sorapiss ustoupil a doprovodil ji. Víla dlouho odolávala, protože nechtěla rozmarnému dítěti vyhovět, ale tváří v tvář Sorapissovým slzám nakonec souhlasila, ale s velmi tvrdou podmínkou a s nadějí, že se král a jeho dcera vzdají. Víla měla na Křišťálové hoře nádhernou zahradu plnou krásných květin, ale kvůli nadbytku slunečního světla předčasně usychali. Výměnou za zrcadlo tedy požadovala, aby Sorapiss souhlasil s tím, že se promění v horu, která bude svým stínem chránit vílinu zahradu. Když Misurina obdržela od Sorepisse zrcadlo a dozvěděla se o uzavřené smlouvě, neznepokojila se. Naopak byla nadšena představou, že by se její otec, aby ji učinil šťastnou, měl stát horou, po které by mohla běhat a hrát si. Právě v okamžiku, kdy se Misurina podívala do zrcadla se Sorapiss začal proměňovat, bobtnat a měnit barvu. Jeho vlasy se změnili ve stromy a vrásky v rýhy. Misurina si náhle uvědomila, že je vysoko na hoře a když se podívala dolů, zatočila se jí hlava a propadla se do prázdna. Sorapis tak musel v posledních chvílích svého života bezmocně přihlížet tragickému konci své holčičky a tak z jeho stále otevřených očí vytrysklo tolik slz, že vytvořili dva potůčky, které se v údolí spojili a vytvořili obrovské jezero, které dostalo jméno Misurina. Při pádu se kouzelné zrcadlo rozbilo mezi skalami a jeho střepy odnesli proudy slz do Sorapissu, kde dodnes vytvářejí pestrobarevné odlesky jako myšlenky těch, kdo rozjímají nad jezerem Misurina …

Ale teď už opravdu je čas nasedat. Čekají nás další cíle …

Asi po hodinové návštěvě jezera, mohlo to být i déle …

V té době již slunce pilně osvětlovalo celé jezero i jeho okolí. Nastupovali jsme do našeho autobusu … A náš další cíl? Turistické centrum regionu a místo konání olympijských her městečko Cortina d'Ampezzo .

Na místě, kde dnes leží městečko Cortina existovala osada již v době Římské. Leč neexistuje svědectví jenž by to potvrdilo. První skutečně doložená informace pochází z roku 1156. O něco později se stalo zdejší území součástí Patriarchátu Aquileia, který byl lénem Svaté říše římské. Tak bylo až do roku 1420, kdy území dobyla Benátská republika. Někdy od 15. století bylo zdejší území součástí Habsburské říše. Během tohoto období se Ampezzo stalo částí Tyrolského hrabství. To se změnilo až po první světové válce, která území velice zasáhla, kdy jižní Tyrolsko připadlo Itálii. Během fašistické diktatury došlo k násilné italizaci zdejšího obyvatelstva, aby bylo zdejší území v souladu s italskou kulturou. Po temných časech nastalo světlejší období odstartované olympijskými hrami v roce 1956. V následujících časech se lokalita definitivně etablovala jako mezinárodní destinace letní i zimní turistiky.

Po necelé půlhodině jsme vystupovali na parkovišti poblíž zimního stadionu, kde se odehrávali již zmíněné olympijské hry. Krátká společná návštěva zimního stadionu a naše cesta směřovala do centra města. Tak nějak společně i samostatně jsme se loudali po hlavní třídě Corso Italia, pozorovali místní ruch i památky.

Ještě se sluší poznamenat, že informace jsem čerpal:

Jezero Misurina – česká Wikipedie

Cortina d'Ampezzo – italská Wikipedie