Dvě tváře vládkyně zimy
1. část
Má jít o cestu v prvé řadě určenou odpočinku. Cestu lze zařadit mezi ty, jenž jsem absolvoval již mnohokrát.
Chtěl jsem si odpočinout po náročném podzimu plném cestování a práce. Už jen proto, že následující prosincové dny se chci věnovat výhradně práci, která v té době dosahuje vrcholu a žádá si moji plnou pozornost.
Je začátek prosince. Martin na bílém koni se někde nepochybně zdržel. Teplota a počasí vesměs připomínají spíše podzim.
Avšak to se má změnit …
V čase, kdy i kohouti mají hluboký spánek jsem já vstával. Zamýšlel jsem nastoupit do ranního vlaku, kterým jsem hodlal vykonat první část cesty do mých oblíbených lázní. Lázní, jenž se nalézají na jižním Slovensku ve městě Velký Meder.
Kohouti sice ještě tvrdě spali, však kdo rozhodně nezahálel byl Martin. Když konečně na začátku prosince dorazil do České republiky na svém bílém koni roztrhla se mu jeho sněhová peřina. Již druhý den sněží a sněhu povážlivě přibývá.
Zkus si tipnout Vážený čtenáři, jak dopadl můj odjezd?
Přijdu na nádraží, připomínajíce spíš sněhuláka, a čekám na příjezd vlaku. Vlak, k mému údivu, přijíždí téměř přesně. Avšak …
Nastoupím do vlaku. Usadím se ve vytopeném kupé. Když už si pohodlně hovím a připravuju se na odjezd. Ozve se vlakový rozhlas. Sděluje: Tento vlak dále nejede a vrací se do výchozí stanice. Cestující vyčkají dalších instrukcí.
A je to tady …
Tak se zase obleču, vezmu zavazadla a vystoupím z vlaku. Mé kroky míří do čekárny. Zde se snažím přečkat. Hypnotizuju informační tabuli s odjezdy. Můj optimizmus pomalu a jistě odplouvá do ztracena s tím, jak pomalu a jistě se zvyšuje číslovka zpoždění odjezdu.
Asi po hodině je rozhodnuto …
Vlak, kterým jsem měl odjíždět do Brna se nadobro vrací do své výchozí stanice. Já však zůstávám, jen se svou velkou nejistotou, v nádražní čekárně.
Odjedu nebo neodjedu …
Toť otázka ...
Po nějaké dvě a půl hodině čekání, když začínám přecházet po čekárně, jako tygr v kleci, pracovnice na pokladně zbystří. Pracovnice pokladny, jenž na začátku byla spíše rozpačitá a mnoho toho nevěděla. Teď nahlédne do počítače a vesele mi hlásí, že vlak je již na cestě.
Nebudu vás déle napínat.
Po třech a něco hodinách přišlo rozřešení …
Představ si Vážený čtenáři. Vlak skutečně přijel …
Tedy sedím ve vlaku a jedu do Brna. Skutečně … ?
Dojedu "jen" na pomyslnou otáčku do Jihlavy na hlavní nádraží. Zde trávím "asi hoďku" dalším čekáním s tím, že nedaleko za Jihlavou je překážka na trati (mimořádnost na trati). Avšak imaginární ledy se přeci jen pohnou po příjezdu vlaku od Brna. Ještě přepřahnout lokomotivu a můžeme pokračovat. Cesta z Jihlavy do Brna probíhá až nezvykle dobře a téměř bez zpoždění. Však … Zádrhel se objevuje záhy. Sotva vystoupím z vlaku už stihnu jen pozorovat poslední vagon a koncová světla vlaku, jenž jsem měl pokračovat do Bratislavy. Noo super …
Zatr sapr … Při tom všem sněhu a čekání jsem úplně zapomněl na Vojtěcha. Vojtěch mne má opět doprovázet. Vojtěch jako vždy cestoval z Prahy. I když jel po hlavní trati. I když tuto trať využívají mezinárodní rychlíky. Dopadnul úplně stejně. Jeho vlak zůstal stát kde si v polích a i s ostatními cestujícími byl vyhnán do malé čekárny. S tím, že následující cesta do Tišnova se uskuteční náhradními autobusy. Takže byl nucen přesednout na autobus … Poté z Tišnova se vrátil opět do vlaku až do Brna. Přijel sotva deset nebo dvacet minut přede mnou … A jen tak tak mne zastihl ještě u vlaku. A jelikož nám vlak do Bratislavy ujel. A jelikož další vlak jel za dvě hodiny. Nezbylo nám než trpět dvě hodiny v čekárně na hlavním nádraží v Brně. Po dvou hodinách čekání a dvaceti pěti minutách zpoždění přijíždí vlak od Prahy, se kterým budeme pokračovat dále do Bratislavy. K mému překvapení se jedná o vlak slovenských drah, i když tažený českou lokomotivou. Tak si tak pomyslím: Z Brna jsem slovenským vlakem ještě necestoval. Nastoupíme a jedeme do Bratislavy. Kromě jednoho krátkého čekání na trati cesta probíhá bez překážek. Vystoupíme v Bratislavě na hlavním nádraží. Jdeme na informace potvrdit si další spojení. A … A představ si Vážený čtenáři. Dozvíme se, že je výluka …?! Takže pracovník na informacích na nás spustí: To musíte z hlavního nádraží autobusem č. 61 nebo 71 na zastávku Trnavské mýto a pak tramvají č. 4 na Nové město. Po zkušenostech z Čech se sněhem a celodenním cestováním mé nadšení dostoupilo vrcholu … Avšak nebylo na výběr … Jakže to tedy bylo? Takže autobusem na Trnavské mýto a pak Tramvají.
Zkus si Vážený čtenáři tipnout, jak to pokračovalo dál?
Po příjezdu na nádraží Nové město zjišťujeme, že dále jede náhradní autobus do zastávky Podunajské Biskupice.
Čím dál lepší … No co nadělám …
Za několik minut přijíždí náhradní autobus. Vycházím před budovu s Vojtěchem za zády. Přejdu silnici a rozhlídnu se. Kde je Vojtěch? Vojtěch nikde … Jsou zde dva autobusy? Spíš doufám než přemýšlím, že nastoupil do druhého autobusu? Nastoupím tedy i já. Jedu náhradním autobusem do zastávky Podunajské Biskupice. Vystoupím z autobusu před nádražím a jdu k vlaku. A koho nezastihnu? On to Vojtěch … Nahlíží do vlaku … Zavolám na něj. A ono nic? Zavolám tedy podruhé … Vojtěch se otočí po hlase a zahlédne mně. Zamává, že mne vidí a jde ke mně. Do vlaku už nastupujeme společně. Pokračujeme dále, již vlakem, do svého cíle. Lázeňského města Velký Meder. Po asi hodině a troše tápání vystupujeme ve Velkém Mederu. Není zde žádný sníh, avšak pro změnu syrová a vlezlá zima. Jdeme pěšky. Po třiceti minutovém pochodu nočním městem a drobnému zaváhání to nacházíme dokonce přesně. Naše, v současné době, již stálé ubytování. Pak už šlo vše jako po drátkách. Kontakt s ubytovatelem. Cesta na pokoj. Po vybalení a zabydlení celkem rychle na kutě. Měli jsme za sebou velmi dlouhý a vyčerpávající den.
A druhý den ráno … ?
Klidně si pospíme a vstáváme až ve chvíli, kdy se nám chce. Nezbytná snídaně. Poté již velmi volný odpočinkový den. Však já si neodpustím navštívit alespoň jedno místo. Jen dva bloky vzdálený kostel, který jsem chtěl strašně vidět a nafotografovat. Popadnu fotobatoh a jdu. Za deset, patnáct minut jsem na místě. Okolí kostela prošlo rekonstrukcí a fakt mu to sluší. Fotografie se tvoří skoro sami.
Vidíš to Vážený čtenáři. Zapomněl bych na kostel samotný. Kostel je pojmenován po svatém Michalovi. Svatý Michal je strážcem církve a patronem vojáků a policistů.
První kamenný kostel zde byl pravděpodobně postaven v roce 1467. Vycházeje z poznámek záhorského faráře Arnolda Ipolyiho.
Dále jest známo, že v polovině XVI. staletí zde stál zachován katolický farský úřad a kostel vedený farářem Lászlem Cspy. Budova kostela byla postavena v pozdně gotickém slohu. Jednolodní budova bez oblouků a s rovným stropem. Kostel doplňuje jedna cibulová věž. Celá stavba je vystavěna z kamene.
Za časů reformace se několikrát dostal do rukou reformované církve.
V létech 1740 až 1755 dal kostel zrenovovat záhorský kněz a spisovatel Arnold Ipolyi.
I přes tuto rekonstrukci byl stav kostela, na konci XIX. Století, tak špatný, že musel být zbourán. Základní kámen nového kostela byl položen v roce 1899. Stavba byla financována členem jedné hraběcí rodiny. Vévodkyní Sabran Pontevés-Kopataki Adal heidis. Na památku jejího syna a manžela. Kostel měl být původně neogotický trojlodní. Avšak finanční problémy plán změnili. Kostel zůstal pouze jednolodní v eklektickém stylu.
Poprvé byl kostel vysvěcený 28. října 1900, ale po opravě stavebních nedostatků byl znovu svěcený rádcem Svaté stolice Keményfi Kálmánom 5. srpna 1912.
Zařízení a výzdoba kostela pochází z roku 1900. Hlavní oltář je z na hnědo natřeného dubového dřeva s pozlacenými ozdobami. Nad oltářem jsou, z obou stran sochy dvou andělů. Na krajích oltáře můžeme spatřit dřevěné sochy svatého Štefana krále a svatého Ladislava krále z dílny sochaře Gyorgya Lipcsey. Nad hlavním oltářem vidíme barevné skleněné okno s mozaikou patrona našeho kostela svatého Michala spolu s pannou Marií s děťátkem. Konstrukce a výzdoba dvou bočních oltářů Srdce Ježíše a Panny Marie se shoduje s hlavním oltářem. Podobné ne li stejné konstrukce je i boční kazatelna a čtyřicet pět lavic z dubového dřeva. Na šesti mozaikových oknech kostela nalezneme podobu významných svatých a blahořečených, kteří jsou úzce spojeni s maďarskými dějinami. Konkrétně je to: Svatá Margita, Svatá Alžběta, Svatý Kinga, Svatý Imrich, biskup Svatý Gerhard, blahořečený biskup Apor Vilmos. Varhany se čtrnácti registry se nacházejí v chóru nad hlavním vchodem. Zkonstruovány byly v dílně budapešťského mistra Otto Riegera. Na bočních stěnách můžeme vidět čtrnáct plastik znázorňujících křížovou cestu.
Prohlídnul a nafotografoval jsem kostel i blízké okolí. Můžu se tedy spokojen vrátit zpět na ubytování. Bylo to slunečné avšak chladné dopoledne. Krátce si odpočinu a poobědvám. Odpoledne započneme procházkou po městě zakončenou nákupem nezbytných potravin. Opět krátký odpočinek. Druhou část odpoledne věnujeme několika hodinové návštěvě zdejších lázní Korvinus. Po návratu z lázní je již večer. Tedy přichází na řadu obvyklá rutina. Kontrola pořízených fotografií. Nabytí baterií fotoaparátu. Pochopitelně i mobilního telefonu. Nějaká ta televize. Sklenička na dobrou noc. Hlavně pak posilující spánek.
Ještě se sluší poznamenat, že informace jsem čerpal:
Kostel Svatého Michala
katolikusmegyer.sk